Když muže, tak lovce mamutů

Hodně mužů neustále napláká, že je ženy odmítají. Znám to dobře i já ze svého okolí. Kolik jsem už měla ve svém životě nápadníků, co byli jemní a citliví. Softies ve své pravé podobě.
Nosili by mne na rukách, udělali by pro mne cokoliv jim řeknu. Cokoliv mi uvidí na očích. Dokázali mne chytit za ruku, pohladit mne. Byli elegantní, navonění, vždy upravení.
Ale byli to opravdoví chlapi? Nejsem si jistá.
Protože z pravého muže se mi musí podlomit kolena, zatočit hlava. Netvrdím, že to musí být zlý drsňák, že musí mít pohled i povahu ďábla.
Musím cítit, že je to samec, který nebude zdůrazňovat, že je hodný kluk. Žádné fňukání, žádné naříkáni a stěžování si.

Ale existují dnes vůbec ještě opravdoví chlapi? Takoví, co se nebojí vzít do ruky oštěp a ulovit pro mne kance? A pak mi o tom ještě složí píseň a zazpívají mi ji pod mým balkonem?