Jak jsem potkal vílu

Byl jsem se potápět jako vždy. Už když jsem se převlékal do plavek to bylo jiné. Něco je dnes jinak než obvykle. Rozcvičím se, protáhnu tělo. Po ránu je celé ztuhlé. Nasadím masku, opasek a ploutve. Relaxuji ve vodě. Vše je dnes hezčí. Slunce svítí jasněji. Voda je příjemnější. Cítím, jak se mě hladí po celém těle. Myslím na příjemné věci. Skoro spím. Cílem je se zklidnit se a uvolnit. Zhluboka se nadechuji a potápím se. Není tu nic, něž svět ticha pod hladinou a já. Přesto vše kolem vnímám daleko intenzivněji. Jsem pod vodou chvíli. Plavu do větší hloubky. Světla je zde méně. Pronikají sem pouze jednotlivé paprsky slunce. Pak jí zahlédnu. Nejprve na okamžik. Pak se otočím a je těsně u mě. Víla. Překrásná mořská víla. Je skutečná, dotýkám se jí. Ona se dotýká mě. Plave spolu až na dno. Z jejího pohledu se nelze vymanit. Její tvář je mi povědomá, jako bych jí znal už dlouho. Fascinuje mě její klid. Nepotřebuje dýchat tak moc jako já, kterému se rozbušilo srdce vzrušením. Vlasy jí splývají s proudem. Chtěl bych se na tu nádheru dívat věčně. Ale musím se nadechnout. Začínám stoupat k hladině. Víla plave zamnou. Naše pohledy jsou jako pevné lano, které nás spojuje. Stoupáme pomalu, myslím, že jsem zahlédl na její tváři úsměv. Společně rozrážíme vodní hladinu, opět je tu slunce a čerstvý vzduch. Pravidelně a zhluboka dýcháme. Víla plav blíž ke mně. Přitáhnu si jí. Tiskneme se na sebe. Cítím její krásné tělo. Líbáme se. Její polibek je nekonečný a nekonečně nádherný. Voda nás oba nadnáší. Kéž by to nikdy neskončilo. Kéž bych se nikdy neprobudil z toho krásného snu.