CESTA

Ať se na to koukám z jakéhokoliv směru, tak výsledek je stále stejný. Po 20ti letech jsem došla na "křižovatku". Mám za sebou dlouhou cestu na kterou jsem se dala v 15ti. V té době jsem byla přesvědčená, že cesta vede krásnou krajinou a neexistuje nic, co bych nezvládla překonat. Zpočátku jsem nad cestou letěla takřka světelnou rychlostí poháněná láskou. Na očích jsem měla růžové brýle a vůbec mi nevadilo mít úsměv plný much. Byla to ta nejkrásnější cesta, kterou jsem si v té době uměla představit. Po nějaké době jsem zvolnila tempo a přestala jsem létat. K posunu vpřed mi stačila chůze a toho, že se cesta začíná vlnit, jsem si nevšímala. Stejně tak jsem ignorovala různá varovná značení. Jako pravý optimista jsem si nelámala hlavu z každé sračky do které jsem neplánovaně šlápla. Vždycky jsem si očistila botu o drn u krajnice a šla jsem dál. To, že se hladká cesta mění v kamenitou jsem postřehla až v okamžiku, když jsem musela tlačit kočárek. Kameny byli čím dál větší a kočár drncal jako když jedu oraništěm. Někdy bylo nutné kočár poponést, ale i to nebyl problém. Byla jsem vyčerpaná, ale stále jsem byla přesvědčená o tom, že tohle je ten dobrý směr mé pouti. Děti poporostly a začaly běhat po různých cestičkách podél té hlavní a tak nějak si začaly hledat vlastni směr. Já jsem se v průběhu mé pouti naučila, jak si poradit s kde čím. Umím připravit přejetého bažanta k večeři. Zvládnu motorovkou prořezat cestu po bouřce, co polámala půlku lesa. Zvládnu zdolat divokou řeku, když povodeň slz strhne most na druhý břeh. Vím, že dobrý sex může být i s pohozeným klackem a že není na pár kilometrů problém sehnat stopa. Mám za sebou kus cesty a už konečně chápu, že bylo naivní počítat s tím, že má jasný směr. Bylo hloupé cokoliv očekávat a ještě hloupější byla představa, že cesta je rovná a zvládnu po ní jít pouze s někým. Už dobře vím, že to tak není. Bohužel jsem na to zjištění přicházela 20 let.

Dnes stojím u křižovatky a přemýšlím kudy dál. Mám mnoho možností a stačí si jen vybrat. Cítím, že nemám pevnou půdu pod nohama, ale vůbec mi to nevadí, protože jestli se má cesta promění v bažinu a potom v nekonečné jezero, tak budu prostě plavat. Vím, že to zvládnu a také vím, že šťastná mohu být kdekoliv na světě.