Ty by ses mohl se mnou ...

MILOVAT???

Červnovým ránem odvezl autobus ji a její devítiletou dceru do města.
Dvě a půl hodinky v nemocnici, ale na pokoj už Ivanu nepustili. Rozloučila se s dcerou, dala jí pusu na kuráž a dívala se, jak mizí v dlouhé chodbě za skleněnými dveřmi.

Pomalu sestupovala ulicí k náměstí.
Vstoupila do vysoké neogotické budovy. Tam, ve třetím patře se dnes setká se svým mužem, kterému už před rokem vrátila snubní prstýnek.

Seděli proti sobě jako by byli největší nepřátelé. Ale i v téhle chvíli se dokázali - smát.
Soudce přečetl návrh a obrátil se na navrhovatele se svojí otázkou, zda na návrhu trvá.
Postavil se. Viděla na něm jak si najednou není jistý, jak skoro začal koktat: No ... já nevím ...
Zkušený soudce nezměnil výraz ve své tváři a obrátil se na odpůrkyni.
On to rozhodnutí snad chce nechat na mě, pomyslela si Ivana. Promluvila k soudci a věděla, že tím setřela poslední naději. Ale jakou vlastně po roce odluky. Každý žil už svůj život někde jinde. S někým jiným.
Zahlídla podivnou vážnost v jeho tváři.

Ze soudní budovy vycházeli už jen jako bývalí manželé. Šel s ní. Nečekala to, ale třeba měl stejnou cestu.
Řekni mi, naléhal na ni už po několikáté, ty ses vážně chtěla rozvýst?
Proč se sakra ptá? Prolítlo jí hlavou, vždyť to on podával žádost a trval na tom. Měl by být spokojen.
Jo, odsekla a zrychlila krok s odůvodněním, že spěchá na vlak. Čekala ji ještě zkouška na fakultě.
Nechtělo se mu věřit. Chtěl vědět, proč.
Protože to bylo jeho přání? Pomyslela si.
Uprostřed mostu se Ivana prudce zastavila a otočila se k němu.
Ty by ses dokázal se mnou milovat? Zeptala se přímo a podívala se mu do očí.
No, nestačil zakrýt svoje překvapení. Já myslím, že ano.
Dívala se mu do tváře a nevěřila. Hlavou jí ve vteřině proběhl celý jejich společný život. Jako když umírající náhle vidí svůj životní příběh.
Viděla ty okamžiky, kdy mu byla lhostejná, kdy ji skoro nenáviděl, kdy říkal, že je s ní nešťastný a teď tvrdí, že by se s ní dokázal milovat?
Ne, zavrtěla lehce hlavou a tiše dodala: tomu nevěřím.
Nechala ho stát v polovině mostu.
Cítila v sobě smutek, vztek a bezmoc, přes který ani slzy nemohly vyklouznout.
Znovu slyšela jeho slova: Jednou možná budu litovat, ale teď to udělat musím.
Lituje? Napadlo ji.
Nikdy se nezeptala. Nebyl důvod.
Pro tohle zjištění rozbili dceři domov?

Druhým rokem tekla líně  voda ve Velké řece, když ji přišel navštívit do nemocnice.
Nebyl za ní poprvé. O jeho návštěvách raději svému partnerovi neřekla.
Vždycky si dlouze povídali, smáli se.
Tak teď už se nedá nic dělat, řekl najednou a bradou ukázal na její sedmiměsíční bříško.

Nechtělo se jí věřit, že by tak dlouho ... doufal?