Blog pro Monn: alá ku

Ba jó, výskla jsem radostí, když mi poštovní orel přinesl zprávu, že mě zvou k ohni do své malé indiánské osady na jihozápadě. Sice se minule na mě tak podivně dívali bizoni, pořád mleli svými tlamami, jako kdyby v nich měli žvýkačku.
Připomínali mi sousedky, co bydlely u nás v Údolí DT. Jejich slova byla často jako odpadky. Vyhazovaly je ze svých úst, nevadilo jim, kolik na druhé házejí špíny a bordelu a že svými klepy tvoří kolem sebe smetiště.

Už se těším, až uvidím onoho statného válečníka ... svalnatá hruď, lesk
v očích, široký úsměv. Jeho statečnost dokazuje to velké pero, co nosí na čelence. Říkají mu tak - Velké pero - určitě kvůli jeho chloubě, co se mu třepotá na čelence.
Líbila se mu ta malá hnědooká indiánka jménem Ka, hbitá jako ještěrka, ale z neznámého důvodu neuměla moc mluvit. Ani šaman nedokázal její ústa rozeznít, pravil: Její mluva zůstane trvalá.
Když ji Velké pero honil po prérii, utíkala před ním a volala alá ku, alá ku ... Bohužel nikdo jí nerozuměl. Nerozuměl ani tomu, proč před takovým krásným bojovníkem, a nejen bojovníkem, i zárukou zdravého potomstva, utíká. Každá indiánka si na něj myslela, ale ona ... Čeho se bála?
Její otec si moc přál, aby se právě bojovník Velké pero stal jejím mužem a jeho zeťem. Říkával jí často: Má milá Ka, čeho se tak bojíš. Proč před Velkým perem stále utíkáš? Milá Ka, muž on bude dobrý. Moje Ka, zeťák on bude dobrý.
Já, vzdychla indiánka Ka, Ka... bojí ... on ... elé ero ... a já ...alá ... ku.

***
(Omlouvám se všem indiánům.)