Pochybování

Vrátila se až v poledne, pocuchaná, nevyspalá, ale v nejlepší náladě. Nemělo smysl hrát uraženého. Mám co jsem chtěl. Stejně by nepochopila.
Vysprchovala se, ucesala si vlasy a pak za mnou přišla s odzbrojujícím úsměvem.
"Netvař se ublížene. Úkažu Ti, ze jsem na Tebe myslela".
"Tak?"
"Něco jsem dostala. A dochovala jsem to pro Tebe. Jeden kluk mi poslal acid. V dopise."
"S kým si to, prosím Té dopisujes?"
"S nikým. Jen tak mi napsal jeden kamarád."
"Hmm. Uvidíme,"řekl jsem vyhybave.
Ale než přišel večer, byla má rozmrzelost pryč.
"Tak co? Kde mas ten dárek?" Zajímalo mne, jestli se trio, který jsem již prožil, bude opakovat.
"V kabelce," řekla spokojeně. Vstala a rozhledla se. "Tady by se to mělo zvlášť vydarit. " Do moře dramaticky zapadalo oranžové slunce.
Byli jsme sami, stromy se pohybovaly jako živé bytosti, ze tmy se ozyvali noční ptáci, na nebi záříly veliké oči hvězd.
Dívka se mi měnila v řeckou sochu , Goyovu Maju, v Tizianovy Venuše, Ingresovy akty, Rubensovy ženy, antické karyatidy. S náhle se změnila v černého pantera se svítící tlamou.
"To nesmíš," řekla a mocí jejího slova kouzlo zmizelo. Vyšli jsme ven a zůstali dlouho ležet v trávě, s očima uprenyma na hvězdné nebe. Dotýkali jsme se jeden druhého pouze dlani, ale ten dotyk byl současné rozhovorem, tak zřetelným, jako slova, která člověk poslouchá se zavřenýma očima.
Ležela vedle mne jako drobounka jeskyňka a dívala se mi spokojeně do tváře. Zvolna jsem přejel rukou po jejich vlasech.
"Tolik krásy najednou je na mne moc," řekl jsem.
Neodpověděla.
Zachytit okamžik, donutit čas, aby se zastavil? Když byl Cervantes v arabském zajetí, koupil ho bohatý kupec a měl ho na zlatem řetízku pro své potěšeni. Ale žádný zlatý řetízek není. Vůbec žádný?