Sebeláska

Kdysi dávno bych si zaťukala na čelo. Copak se může mít člověk rád? Má mít rád ostatní. Tak nás to doma učili. Važ si lidí, měj k nim úctu, pomáhej slabším a neubližuj. Těm silnějším se moudře vyhni a pokud to nepůjde, postav se jim. Jen nezapomeň, žes dáma...říkával táta.
Ano, vychovával nás jako dámy. Jsem mu za to vděčná. Jen zapomněl, že nás má vést i k lásce k sebe sama.
Když jsem o sebelásce poprvé četla, pobavilo mne to. To je přece sobecké! Jak hloupý názor to byl ukázal až čas. Až mi došlo spousty věcí.
Píše se, že nejdřív má mít člověk rád sám sebe. Že právě díky (ne)sebelásce přitahujeme do svého života pochybné existence, lidi, kteří neví co sami se sebou a zrcadlí nám, co a jak děláme špatně.
Dávám za pravdu. Na sebelásce ztroskotalo mé manželství, stejně jako další dva řekněme vztahy po něm. Dávat bylo mým heslem. Dávat a nechtít vracet. Partněři a nejen oni, pokud mi na nich záleželo, vytěžili vše. Až už nebylo co brát, odhodí druhého jako použitou věc, která pro ně ztratila cenu.
Poprvé, když jsem řekla NE, bylo zajímavé, jakou to slůvko mělo odezvu. Vidět tvář kamarádky, která těžce polkla a vyvalila oči...NE, nezlob se, dnes na to nemám...ten pohled, který by dokázal i zabít...Jak nemáš čas? Vždy si ho měla. A tak skončilo ne jedno na oko přátelství.
Ovšem říkat NE partnerovi je mnohem těžší. Život je tvrdá škola. Člověk se celý život učí...a za sebe, ohledně vztahů, řekla bych, že jsem konečně vyšla z první třídy.