Čertovo kopyto

Koukám do ohně. Pozoruji mlsné plameny jak olizují dřevo. Zprvu nesměle, sem tam se mihnou. Jak se zakousnou, vlní se. S vášní obtáčí každé dřevo. Kus nad ním se plamen ztratí, aby opět zespodu vzešel. A jinou výšku i tvar měl. Úchvatná barva. Dechberoucí tančící vášeň.

Čert tu obcuje se svoji dřevěnou milenkou. Neživeni, zemřou spolu. Zbude jen trocha popela... tak blízko, a tak nedotknutelní jsou.
Kde se mi touláš, ozve se za mnou. Tvoje ruka mi nadzvedne vlasy a přistane na krku polibek... Pak přijď, taky si ještě něco dodělám. Víš, že už tu takhle sedíš dvě hodiny?

Nevím. Občas asi ztrácíme pojem o čase. A jsou chvíle, kdy si ho uvědomujeme až příliš. Zrovna včera jsem přemýšlela, kde jsem viděla recept na šťastný život, poznání a vševědoucnost. Ani pravidelné jezdění čertovi na ocase, venčení zvířat mých... prostě náhle máte pocit, že ať uděláte cokoliv, mohlo to být dříve a lépe.

Kolik hodin denně vlastně strávíme v on-line stavu? Začetla jsem se do zajímavého článku na netu. Do toho mi pípla pošta, zazvonil mobil. Článek jsem nedočetla, vylítlo x dalších zajímavých věcí. Zmocnilo se mě částečné zoufalství. Tolik věcí, tolik možností, ale žádný čas na většinu z toho? Není ta chvíle, upsat duši? Ale neupsali jsme se již dávno? Prvním dotekem na mobilu, a první návštěvou na internetu? Je to daň za málo ze všeho, nebo vše za málo?
A tak pracně přemýšlím, kde jsem ten šťastný a vševědoucí recept viděla.. pamatuji si jen začátek.

Bylo tam: jmelí z listnatého stromu v době jeho květu rukou neposkvrněnou sejmout, za mrazu a svitu měsíce na netopýra si počíhati a o jeho rohy ho připraviti, dále budou třeba sušené hadí uši, stehno ze zmije... a zamíchá se to čertovým kopytem. Ze kterého po tom divokém tanci jen popel v krbu zůstal...