Poslední výdech

Jsou to 3 měsíce.

3 dlouhé měsíce, co odešel člověk mého života.

Jeho odchod byl očekávaný, ale ne tak rychle a v takové formě v jakém přišel.
Byl den ode dne slabší, neschopnější, mlčenlivější a schovával svou bolest.

Byl ale i silný. Ve formě v jaké přijímal svůj konec. Jiný by podle lékařů vyžadoval injekce proti bolesti, ale on ne. Vydržel to. Byl při svém umírání takový, jaký byl za svého života. Měl dlouhou dobu sílu bojovat a i když už nemoc pokročilá do stadia silnějšího jedince, zůstal svůj a snažil se žít každý den tak jak byl zvyklý. Prací, různými činnostmi. Pak už nemohl nic. Ani chodit, umýt se,…. Ale i tak zůstal silný a nezměnil se.

Toho dne jsem se ráno podívala jak spí. Ležel klidně a oddechoval lehce. Jakoby ani nebyl nemocný . Za pár hodin mi umíral v náručí a já byla smrti tváří v tvář. Neudržela jsem jeho bezvládné tělo a klesla jsem s ním k zemi. Klečeli jsme proti sobě. Dýchal sotva slyšitelně, tělo poddajné a měkké.
Najednou zvedl hlavu a jeho nadechnutí i vydechnutí byla dlouhá a tak moc slyšitelná. Dokázal zvednout víčka, podíval se na mě a já viděla v jeho pohledu STRACH. Ten pohled a jeho poslední vydechnutí mě od toho okamžiku provází každým dnem, každou hodinou, minutou mého života. Jeho hlava klesla a jeho čelo se opřelo o mé. Naposledy vydechl. Zemřel.

Klečela jsem tam s ním ještě velmi dlouhou dobu, než přijel kdosi, kdo mi s ním pomohl. Bylo zvláštní vidět proměny jeho těla. Nejde a vlastně ani nechci popisovat co všechno se mi odehrávalo pod rukama, před očima,… Hladila jsem ho, i když jsem věděla že už tu není, mluvila jsem na něj, cítila jak jeho tělo chladne, bledne a tak moc si přála ho oživit. I na úkor mého života. Dát mu část svého. On by věděl jak s ním naložit.

Tak moc jsem ho milovala. Byl pro mě vším.
Ještě pořád cítím jeho poslední vydechnutí na své tváři. Bylo tak hlasité a studené. To už si smrt odnášela jeho duši pryč. A mě tady nechal.

S pomocí druhých jsme ho odnesli do ložnice, umyli, ustrojili... Zavolala jsem rodině co se stalo. Posel smutných zpráv. Ještě pár hodin jsme strávili s ním a já mohla vidět i proměnu jeho tváře. K večeru se změnila do pokojného a klidného výrazu. Ležela jsem vedle něho, držela ho za ruku a promítala si život s ním. Mé dětství, dospívání, můj a jeho život. Byli jsme si blízcí.

Tak moc mi chybí. Tak moc to bolí.

Bolí to tak, že mi srdce puká a nejsem schopná nádechu. Když se mi ten okamžik vrátí, neustojím ho. Srazí mě na zem a nejsem schopná se ani pohnout. Je to jako kdyby do mě vrazil kamion a tlačil mě před sebou. Neskutečný náraz. Tlak že všech stran. Trvá to dlouho, než jsem schopná vstát a někam dojít. Opakuje se to a já nikdy nevím, kdy to přijde znovu.
Poprvé mě to zastihlo v jeho garáži. V místě kde pracoval. Zaparkoval jsem auto, zavřela za sebou vrata, udělala pár kroků a najednou zásah, jako když vám někdo podsekne nohy. Padla jsem k zemi a neskutečná tíha mě zavalila. Nešlo mi dýchat, pohnout se, ..byl tu jen všudypřítomný strach z neznámého. Ochromená hrůzou a úzkostí. Trvalo to pár minut, než jsem si mohla alespoň sednout a pořádně se nadechnout. Byla jsem vyděšená. Vyděšená z toho, že jsem se vrátila do okamžiku jeho smrti. Všechno to tu bylo znovu - chlad, strach…

Moc se bojím. Neumím se s tím srovnat, byť jsem byla přímo u toho. Nejde mi to. Nejde mi spát, nejde mi zapomenout. Nejde mi přestat cítit toto všechno.

Tvé vydechnutí a můj nádech se spojily v jedno. Část Tvé duše je ve mně.

Snad jednou budu mít sílu tě pustit.

Miluju tě, tati.

https://m.youtube.com/watch?v=YFD2PPAqNbw