Hrana

Je těžké být rodič.
Ještě těžší je být rodičem dítěte, které dostalo do vínku deprese a sebevražedné sklony.

Dnes to opět přišlo... Pár měsíců se držel. Až na malé výkyvy nálad, to bylo dobré.
Ale dnes - jeho vztek, agrese, ničení věcí, sebepoškozování, křik a pláč, výhrůžky vlastní smrtí,...
A spouštěč té reakce? Jen požadavek, aby uklidil jednu věc na své místo. Řeknete si, že to muselo být něco víc. Že tak přece nikdo nezareaguje na tak obyčejnou věc. Ale bohužel, je to tak jednoduché.

Je to jako s hrncem ve kterém se něco vaří a je přiklopený pokličkou. Dokud u něj stojíte, ne a ne se to začít vařit, ale jen co uděláte pár kroků mimo, už se obsah hrnce rozlévá po plotně.
A tak je to i u nás. I mě ukolébal ten klid, který tu pár měsíců byl. Nevšimla jsem si, že v jeho duši nastává tlak a že je blízko k výbuchu. A ten už pak zapříčiní i banalita.

Nevěděla jsem, jak mu zabránit v ubližování si. Má větší sílu než já. Je to skoro dospělý chlap. Stála jsem tu a prosila ho, aby toho nechal. Aby přestal. Aby už nekřičel a neděsil mě, i své sourozence.
Teď už leží, ale ta půl hodina mi sebrala daleko větší kus života. Člověk musí přemoct sám sebe a nesmí jednat ukvapeně. Každé slovo, věta, každý pohyb, tón hlasu,..to vše musím mít promyšlené, aby se jeho chování ještě nezhoršilo.
Je to životní lekce sebeovládání pro každého, kdo v této situaci je. Tohle vás nikde nikdo nenaučí.

Bolí mě srdce. Fyzicky. Jako když vám ho někdo uvnitř hrudníku pomalounku, ale silně drtí. Sedím tu, krk ztuhlý, v hlavě tlak z toho, jak moc se mi chce křičet.

Zažírá se to do mě, dělá jizvy a já nevím, kde je léčit.