Jak se z lvice stalo malé koťe

Jak se z lvice stalo malé koťe @Sammychemistry

Ztropila mi scénu, přesně jak jsem čekal… Ze začátku to přijala s klidem a vypadala chápavě, a já si na chvíli myslel že by pro jednou jednala dospěle, ale když si uvědomila, že to není jen jeden z mých čím dál tím četnějších pokusů projevit nespokojenost, ale že to myslím vážně, začala ječet… Byli jsme spolu téměř rok, a nyní jsem neskonale vděčný že to byl skutečně rok jen skoro. Měl jsem ji rád… zprvu, ale čím déle jsme byli spolu tím méně jsem s ní chtěl být… Chtěl jsem to udělat už dlouho, ale teprve až setkání se Sammy mi dodalo tolik potřebnou odvahu. Rozešel jsem se s ní… Od první zkoušky jsem na další chodil jenom kvůli Sammy. Od začátku týdne jsem vždy čekal jenom na čtvrtek Čtvrteční dopoledne jsem vzrušením už skoro nedýchal, a večer jsem se domů vracel s láskou v srdci a kusem žuly v kalhotách. Sammy si skutečně oblíbila mne provokovat svými pohledy vůči kterým jsem zcela bezbranný dodnes, a následně se bavit mými rozpaky. Naše konverzace se od chvíle kdy jsme se poprvé poznali posunuli k tématům poněkud osobnějším a podstatně erotičtějším, až na jedné zkoušce mne pozvala do baru. Prý tam bývá s kamarádkou pravidelně každé úterý, a mohlo by být zajímavé kdybych se tam objevil. Vděčně jsem souhlasil. Další úterý jak se později ukázalo jsme měli namířeno do půjčovny kostýmů přidružené pod místní městské divadlo, abychodm si odzkoušeli a vybrali si kostýmy pro naše role, takže směrem k baru jsme vyrazili společně. Prvně jsme se měli setkat s její kamarádkou. Dorazili jsme na místo, a čekali… byli jsme na dost frekventovaném místě a všude kolem se míhali davy lidí…. Moc lidí. Počal jsem chytat závratě. Sammy si toho nejspíše všimla a přidržela mne… Už jenom chvíli. Zaregistruji postavu, která směřuje přímo k nám, postavu která by se jedním slovem dala popsat jako... fialová. Malá postava oděná v černo-fialové s sytě vínovými vlasy a černým kloboukem, u kterého mne i teď upřímně překvapuje že není špičatý a s černou kočku. Kolem mne prošla téměř bez povšimnutí a Sammy něco zašeptala… zachytil jsem jen slova: „Tvůj nový úlovek.“ Asi bych opět zrudl, nebýt toho že kvůli houfům lidí kol mne jsem byl bílý jako stěna. U Sammy se ta poznámka nesetkala s žádnou reakcí. „Dobře, půjdeme tedy?“ navrhl jsem… Konečně jsme se vymotali z davu, odklidili se do postranní uličky a ve třech vyrazili směrem na jídlo. Fialová postava po dobu cesty nezávazně vyprávěla o tom jak celý její den byl jedním velkým očistcem. Došli jsme na místo a objednali si Sammy vybrala stůl a s úsměvem mne pobídla ať se posadím. Poslechl jsem a Sammy si sedla vedle mě, ale…. těsně vedle mne. Ve chvíli kdy dosedla tak její velká stehna, poslušny zákonům fyziky změnily své proporce a přimáčkly se na ty mé. V tu chvíli se má celá pozornost a všechny mé smysly upínaly to toho jednoho bodu. Cítil jsem ten lehký měkký dotek, ztuhl jsem a užíval jsem si ten kontakt. Nejspíše si to Sammy uvědomila, protože se pousmála, přisedla si ještě blíže, tak že její boky byly doslova přimáčknuty na mé, a pobídla mne k jídlu. Zčervenal jsem a nebyl schopný pozřít jediné sousto, jen jsem němě sledoval Sammy jak se na mně culí. Po zbytek času jsem toho moc nesnědl a namísto toho jsem se věnoval tomu roztomilému výjevu když ta kulaťoučká usměvavá tvářička šťastně chroupala jeden hranolek za druhým. V tuhle chvíli bych měl zmínit že to je pohled na který bych se vydržel dívat celé hodiny... Avšak tak dlouho to netrvalo. „Tys to ještě nesnědl? Na to že jsi chlap tak toho moc nespořádáš…“ Zbytek jídla jsem ve spěchu snědl, k mému jistému uspokojení s Pomocí Sammy a vyrazili jsme do baru. Dorazili jsme k baru… bylo to takové to místo okolo kterého můžete projít snad tisíckrát ale dokud vás na něj nikdo neupozorní tak si jej pořádně nevšimnete. Pěkná menší dvoupatrová budova s břečťanem plazícím se a zakrývajícím její zdi. Domeček působící jako drobná kavárna či vinárna s malou terasou vykládanou tmavým dřevem, schovanou za zarostlou kamennou zídkou. Celé tohle malebné místečko vůbec nevypadlo jako nějaký hlučný přeplněný bar, který jsem očekával… naopak takové malé klidné místečko, kam se zašít po těžkém dni. Stromy, teď již v barvách oranžových až do žluta, se tady skláněly jako by jej skrývaly před věčně uspěchaným zbytkem světa. Vešli jsme dovnitř, první purpurová čarodějka a potom Sammy se mnou v závěsu. Vešli jsme… ale ano, do budovy malého Jazzového baru. Našli jsme si místo a usadili se. Sammy si okamžitě přitáhla židli ke mně a s lehkostí přehodila svoje nohy přes má kolena. „Tak, a teď jsi má podnožka.“ Zakoktal jsem se při pokusu o odpověď, ale nevzdoroval jsem. Vypadala potěšeně. „Takhle to má vypadat.“ Zasmála se. „Copak si budete přát?“ Vedle stolku se zjevila starší paní, zjevně proto, aby obsloužila nás stůl. Obednali jsme si, a nad sklenicí vína začali rozebírat ony nápaditá témata, o kterých můžete hovořit v přítomnosti někoho koho neznáte ani půl hodiny. Zjistil jsem že s slečnou fialovou máme podobný literární vkus, takže řeč skutečně nestála. V jednu chvíli se čarodějka naklonila k Sammy a něco jí zašeptala do ucha. Sama se rozhihňala a Sammy se začala culit… ať už to bylo cokoliv, horlivě ji to odsouhlasila. Později toho večera jsem zjistil že se jednalo o sázku, a to dvě flašky vína…. Čas postupně utíkal a sklenic vína přibývalo stále rychleji. Sammyiny kulaťoučké tvářičky přes růžovou změnily barvu na lehounce červenou a její tolik svůdné samolibé pohledy vystřídal roztomilý úsměv způsobený lehkou alkoholovou intoxikací. Sundala nožky z mého klína, přisunula se blíže a spočinula mi hlavou na rameni. Mocí vína se z temperamentní hravé lvice stalo malé umazlené kotě. A jak pomalu ubývalo smysluplných vět a přibývalo smíchu, Sammy se zmínila že bude raději pokud tu sázku prohraje, protože i kdyby to víno dostala, stejně by jej vypila na žal. A v tu chvíli mi to došlo. Už dříve se mi fialka zmínila že spolu nebudeme dobře vycházet, protože má přítelkyně, teď už bývalá, ale to samozřejmě ještě nevěděly, je jejím úhlavním nepřítelem. Slyšel jsem o ní od své přítelkyně nejednou, jako o tom „největším zlu na světě“ a to tak četně, že jsem k ní již začal cítit jisté sympatie. Ve chvíli kdy jsem ale viděl fialčinu očividnou radost nad tím kam se dnešní večer ubírá… všechno mi zapadlo do sebe. „První polovinu sázky už jsi prohrála.“ zašeptal jsem směrem k Sammy. Vykulila na mně oči: „Cože?! Počkej, co tím myslíš? Vždyť o tom nic nevíš!“ Moje chabé vysvětlení že ačkoliv přesně nevím, tak mám vážné podezření ji zdá se vystačilo. „Doufám že máš pravdu“ řekla. Pod stolem přitiskla svou nohu k té mé, a lehce zatlačila, jako stvrzení svého výroku. Ucítil jsem měkkost a chlad jejího vlahého stehna. Stáhl jsem ruku pod stůl, položil ji na její koleno a zlehka, pomalu, jediným táhlým pohybem jsem pohladil vnitřní stranu jejího stehna. Asi v půl třetí čtvrtiny jsem zastavil a také zatlačil. Moje prsty se propadly, její nohy se sevřely a ruce vystřelily směrem ke mně. Na chvíli se v Sammy opět probudila lvice, chytla mne za paži, objala ji a přitáhla si mne k sobě s takovou silou a prudkostí že pode mnou zavrzala židle. Celý proces prvohorní přeměny uhlí na diamant se v mých kalhotách stal zrychlený ze statisíců let na dvě vteřiny. S mou rukou až po předloktí beznadějně utopenou v jejím klíně, loktem sevřeným mezi jejími ňadry a ramenem pevně přitisknutým k její hrudi, mi opět lehce jako malé koťátko položila hlavu na rameno a jen tak jakoby pro sebe zašeptala: „Neutečeš“ Zbytek večera jsme strávili v příjemně podnapilé náladě, a než odbyla zavírací hodina vydal jsem se doprovodit purpurovou čarodějku i svou malou lvici k internátu, chladnou podzimní nocí kdy nám cestu osvětloval měsíc a sem tam pohozená pouliční lampa. Když jsme došli na místo zbývalo nám ještě pár minut času a tak jsme se usadili na lavičku, to malé koťátko jímž byla Sammy se ke mne přivinulo, a já políbil její tváře. Při rozloučení mne objala a já jí do ucha zašeptal aby si připravila víno, protože sázku prohrává. Následující čtvrtek jsem zjistil že z toho večera si většinu nepamatuje, ale oba jsme se shodli na tom že ten večer byl kouzelný…. A tak opět chvatně procházím spícím městem, tváře zrudlé mrazem a alkoholem spěchajíce na vlak domů. Na tváři úsměv, mrazivý vzduch v plicích a v mysli jen a pouze ji, mou hravou lvici.

                           S láskou a úctou k tobě má paní,
                                                                   - Hastur