Dnes,

když jsem otevřela svého nerozlučného kamaráda značky Lenovo, vyskočila na mě zpráva a ne moc pozitivní.
V jakémsi textu dovolila jsem si vypůjčit jednu , opravdu jen jednu větu slavného ruského spisovatele Ivana Alexejeviče Bunina (nar.22. října 1870 ve Voroněži a zemřel v Paříži .listopadu 1953), nositele Nobelovy ceny za literaturu a tu větu si pamatuji dlouhá léta a pro mě je stále živá…

„Život je třeba brát jako dar a užívat si každou vteřinu s vědomím, že nikdy není pozdě.“

No a kdosi se do mne opřel, že tahle věta je blbost a proč s tím Buninem prudím, když to nikoho nezajímá. Do diskuze jsem se nechtěla pouštět, protože už dávno vím, že co osloví mě a líbí se mi, to jiným může připadat nesrozumitelné a hloupé.
Protože mám stále v paměti dlouhé debaty u kávy s jedním vzdělaným a chytrým mužem na podobné téma a pamatuji si co pravil, že si s tím nemám lámat hlavu a že je to na světě perfektně zařízeno, protože by byla děsná otrava, kdybychom se zařadili do stáda a donekonečna opakovali všichni stejná slova-věty.
Takže jsem si na něho dnes vzpomněla a uvědomila si, jak hlubokou měl pravdu a jak moc mi chybí……..
A proto si budu psát co chci a jak chci.