Měřič hříchu:

Šeherezáda tento večer opět pokračovala ve svém vypravování:

Hnedky na kraji města byl postavenej starej klášter. Ale některý ženský v něm byly docela mladý. Představená jednou poslala novicku, ať skočí naproti do kvelbu pro kafe. Holčina vylítla jak raketa a krátila si cestu přes klášterní zahradu. Tutok zahradu vobhospodařoval zahradník, kerej byl zrovinka vopřenej vo Multikáru a čet si po ránu Večerní
Bagdád. Jak zmerčil novicku, tak se po ní hnedky vohlížel, jak mlsnej kocour.
Byl to zkušenej pracovník. Čekal proto, až se bude holčina vracet a zalez při tom pod keř nádhernejch růží, kerý začal hnojit, nebo co. Byly to výstavní růže z přímo Istambulu. Novicka koupila rychle kafe a podala představený
sportku a mířila si to vokolo růží do kláštera. Tady si všimla, jak se keř i s růžema chvěje. Už čekala zjevení, když se jí zjevil zahradník. Holčina byla eště hodně
nezkušená a tak se hnedky ptala: „Zahradníku, cák to tady máš?“


„Mám tady měřič hříchů, zrovinka sem ho leštil“, vodpověděl zahradník.


„Měřič hříchů? Jujky, to sem eště neslyšela. Japak to fachá?“ Tázala se dívčina.

„Inu, eslivá bys chtěla vědět, kolik máš hříchů, tak to bys se mnou musela jít do množáry, tam na to budeme mít klid,“ dodal von a už ji táhl do malé budovy v rohu zahrady.

„Totok je stůl, kerej používám normálně
na rozmnožování, ale na měření bude taky dobrej.“ Zahradník rozhrnul řízkovance na strany a uložil novicku zády vopatrně na ten stůl pobitej pocinkovaným plechem. Nejdřív ji to studilo, pak ji ale měření rozehřálo. Zahradník při tom stál v pozoru, na nohou gumáky, aby mu nepodjížděly nohy a měřil zkušeně hříchy.
Holčina, aby se moc neunavila, měla nohy ,na kerých měla taky gumáky, páč byla po ránu rosa, na zahradníkových ramenou, sutanu vyhrnutou, aby nepřekážela a s netrpělivostí
čekala, jakej bude výsledek. Ten na sebe nedal dlouho čekat a překvapil hlavně holčinu. Byla to novicka, jak už víte. No eště, že byla množárna bokem a tak nikdo nic neslyšel.


„Seš dobrá,“ pochválil ji zahradník, ale budu tě musit vohlídat, vobčas se stav, aby sme provedli periodickou kontrolu.


Klášternice, radostí bez sebe, že se nemusí bát hříchů, uháněla do kláštera a po chodbách si pozpěvovala. Její představená byla překvapená její
dobrou náladou a hnedky chtěla vědít, proč to. Novicky bejvaly věčinou zopočátku zkroušenější, než poznaly, jak to v klášteře chodí.

Její bezelstná vovečka se nejdřív zdráhala, pak ale všecko vyklopila.


„Ten starej hříšník!“ lamentovala už letitá nadřízená. „Mě neměřil nic,
tvrdil, že to má andělskou flétnu a musela sem na ni celou hodinu pískat…!“

To už se ale začlo rozednívat a Šeherezáda už toho měla taky dost. Musila proto přestat, zrovinka v nejlepčím...