Když koukám

z balkónu na město, které je pode mnou a je tak krásné s tisícem malých světel v domech, s auty, co jedou ulicemi a měsícem, co svítí na tmavé obloze, v tu chvíli je mi líto, že se o ten pohled nemám s kým podělit..... Seděly jsme dnes s kamarádkou u kapky slivovice, vedly řeči a bylo to ohromně příjemné. Co mě ale zaskočilo, to byl její názor na vztahy. Obě jsme vdovy, obě jsme měly šťastné manželství, obě jsme ovdověly a obě se nehrnuly do nového vztahu. Já se ale po letech do jednoho pustila, prostě jsem po mnoha letech samoty neodolala a bylo to krásné, vášnivé a nezapomenutelné. Ona tohle nezkusila, nechtěla… Nikdy prý by se do nového vztahu nepustila, nikdy by si s nikým jiným nic nezačala. Ten nej byl její muž a nikdo jiný by ho neuměl nejen nahradit, ale ani se mu přiblížit. No jo, každý vnímáme své blízké jinak a každý si svůj život představujeme a žijeme ho jinak. Tak tu sedím sama, přemýšlím a rekapituluji. Znovu si přehrávám svůj život. Jsem sama od r.94, prožila jeden vztah a stejně jsem zase bez partnera a lásky. Naučila jsem se žít sama , nezoufám si, nestěžuji, mám své záliby a koníčky, ale stejně mám někdy pocit, že život stojí za draka. Co ale vím jistě, že ve dvou je život opravdu daleko lepší, protože jsem zkusila obojí.