Policejní kontrola

Tak jsem se konečně dočkala. Já po tom vlastně nijak netoužila, ale asi se to dalo čekat. Řidičák mám už pět let, celou tu dobu docela aktivně řídím a tak se dalo čekat, že si černého Petra vylosuji. Možná bych si ho nevylosovala, kdybych pány policisty tak trochu nevyprovokovala. Ale já nechtěla, vážně! Kdo by vlastně chtěl… No nic, pěkně od začátku.
Něco mezi třetí a čtvrtou ráno se mi rozezvučel mobil. Spíš rozvibroval. Na noc si vždy vypínám zvuk. Tak prvně jsem hledala, že se mi zapnul pod peřinou robertek. Vtip. ;-) Až pak mi došlo, že je to mobil. Na displeji mobilu byla Sestřička. Co sakra může chtít? Docela mě vyděsila. Tak jí to tedy rozespale vezmu. Prej jestli bych pro ni nemohla přijet. Byla někde na mejdanu u někoho na chatě a buď nějaký rozmrzelý strejda nebo možná náhoda, ale že se u dveří objevili páni policisté a ten jejich vlastně ilegální večírek rozpustili a že je vyhání a jestli bych nepřijela. Měla jsem pro ni přijet, ale domluvené jsme byly až na ráno, spíše dopoledne. No co jsem měla dělat…
Skočila jsem si na malou a chtěla se obléct. Pohled na hodiny a pohled z okna plus vzpomínka na mou mámu, která mě takto taky párkrát v noci vozila mě přemluvila, že za chvíli budu zpět a že vlastně nikdo na ulici není. Tak jsem na sebe jen hodila župan, alespoň obula pořádné boty a s klíčky od auta a s doklady pádila do auta. Asi je vhodné vysvětlit, pokud to není jasné, že mě mamka vozila z večírků taky jen v županu. Jenže tu bylo pár háčků. Doma bylo auto v garáži, tedy v teple a navíc mě takto vozila vždy v létě, což mi došlo v okamžiku, kdy jsem vyběhla na ulici a ledově vychlazené auto mě v tom jen utvrdilo. Povzdechla jsem si něco jako „Jak já tě musím milovat“, nastartovala, vytunila topení na max a vyrazila. Cesta v pohodě, všude jen oranžové, nikde nikdo. Sestrušek už stál u dveří, tak nasedla a za opakovaného děkování a žádostí, abych doma nepráskla, co se stalo, razila k domovu. Auto se stihlo příjemně vyhřát a už mi to bylo tak nějak jedno. Sestřička mi povídala, co a jak a já alespoň tolik neusínala. V nějaké dědince, její jméno si nemapatuji a to vlastně není podstatné, seděli tam na konci kluci chlupatí. Ty jejich specifické odrazky jsem zahlédla už zdáli. Tak jsem si hlídala padesátku a co se může stát, že ano. Nu stalo se. Chlápka to v jistě vyhřátém autě nebavilo natolik, že vystoupil a začal na mě mávat svítícím dildem. No tak jsem zastavila, nasadila si nějakou erární roušku houpající se na zrcátku a stáhla okénko. Poněkud společensky unavenější spolujezdkyni ze stejného rodu to přišlo hrozně vtipné a tak jsem v jednom uchu slyšela chichotání, zatímco v tom druhém o dost přísnější tón: „Dobrý den paní řidičko, předložte doklady potřebné k řízení motorového vozidla.“ Vyvalila jsem na něj své ospalé oči a naházela mu všechny kartičky, co jsem našla, snad včetně zdravotní pojišťovny a kreditní karty. Co já vím, ale třeba na platbu benzínu je ta platební kartička zapotřebí a k jízdě je zapotřebí ten benzín, tedy za mě je to potřeba. No nic, postupně mi vše vracel a já to házela někde do přihrádky. „A kam jedete?“ zeptal se a zasvítil mi do ksichtu baterkou. „Domů,“ povídám. Načež si posvítil na můj asi ne úplně běžný cestovní úbor a na zcela rudou ségru. Tu začal kontrolovat druhý příslušník, ta ukazovala jen občanku. „Vystupte si,“ řekl ten na mé straně. Nechápavě jsem na něj koukala. Poodstoupil a čekal. Nu dobrá, otevřela jsem dveře a vylezla z auta. Foukal ledový vítr, nakonec nutil foukat i mě. Ještě že do mě nic nefouknul. :-P . Znovu si na mě posvítil. Asi jsem vypadala jako uprchlík z psychiatrické léčebny. „Paní řidičko, mám na vás dvě věci, zaprvé nemáte vozidlo ve způsobilém technickém stavu a za druhé jste porušila zákaz vycházení. Co mi k tomu řeknete?“ začal na mě. Klepala jsem se nejen zimou, ale i strachy. O nějakém problému s autem jsem neměla tušení. „Já jsem vyjela, nevyšla,“ napadlo mě jako první a první nápad bývá nejlepší, tak jsem to řekla. Přivedl mě dozadu auta a ukazoval mi nesvítící světlo. Jsem jen pokrčila rameny, co s tím chcete dělat, že jo. Chtěl ukázat náhradní sadu žárovek. Naštěstí jsem něco takového našla. No a pak mi pokynul, ať to vyměním, že mi ještě dá pokutu a můžu jet. Nevím, jestli byl tak naivní nebo opravdu věřil, že to zvládnu. Třásla jsem se tam jako osika, čapla si k autu a ti dva na mě čuměli. A jak to dopadlo? Nedokázala jsem ani vymontovat to světlo, vlastně ani nevím, jestli je to zapotřebí, neměla jsem u sebe ani korunu, vše to skončilo domluvou a bez pokuty jsem odjela.
V pořádku jsem vysadila ségru a dojela domů. Spát jsem už pak nemohla a poměrně brzy vstala. A co vy, jaké zkušenosti máte s cajtíky? ;-)