Sultán a Tyrl:

„Za dob kerejm se řikalo turecký
vojny a taky turecký hospodářství“, započla Šeherezáda, „se kolikrát naší kluci mameluci, převlečený za prodavače tureckýho medu, vydávali dalece na sever, aby tam vo poutích voblídli strategiji nepřátel říše a tak kolikrát viděli, nebo slyšeli roztodivný příběhy vo lidech kerý v těch zemích žili.“


V jednom takovym mocnářství tam žil Sultán a jeho kamarád, kerej se menoval Tyrl. Byli to nerozluční kamarádi, už vod školy. Fandili jednomu týmu a vůbec porád chodili jen ssebou. Lidi je měli rádi, páč byli ináč čistotný a k ostatním milí a v lítě navečír, pod starou lípou zpívali a že měli vobá příjemnej soprán, tak se to lidem docela líbilo.


Jednou takle, bylo to zrovinka na počátku jara, kdy už všecko začínalo přibejvat,
tak si šla babička poslechnout k úlům, esli už hučej včely. Hučely a za
úlem, jako včeličky, píchali Sultán s Tyrlem.


„Kucí, cák to tam děláte, neste vy nějaký divný?“ Pustila se do nich babička.

„Dyž sem eště byla mladá, tak to takový nikdá nebylo…“

„Dyž sem se kladla s vojskem v Kladsku,
tak tam byla taková síla vojska, muskejch, jak much, že sme to kolikrát, těch pár holek, co tam tehdá bylo, pomalu ani nestačily vobsloužit! Panečku, ale kucí byli spořádaný, žádný nepřístojnostě. Byla sem mladá holka, krív a mlíko a tak se voddíly za mnou řadily samy do lajny, kde sem se vobjevila a jen sem vypustila kozy do jetele, tak byli hned všici v haptáku a v druhý ruce držel každej měděnej pěťák, taková byla tehdá cena. Kolikrát sem těch pěťáků
měla za večír plnou vošatku a když šel kolem jednou císařpán, tak mě dal celej desetník, a jak ten ho měl panečku vyblejskanej!“


„To máte pravdu, babičko,“
dodal pan otec, kerej šel zrovna špacírem vokolo. „Šak mě vždycky, to vaše vypravování, jak ste zajala deset Francouzkejch kyrysarů v jediný kupce sena, úplně vodpraví.“ Ale pak už jen mlčel a rozkmital víc svoji pikslu v kerý
měl Flashlight Pink Lady.


„Šak po francouzku sem se tehdá naučila aní né do hodiny, a uměla sem to líp než naše komteska, kerá má francouzskou akorát guvernantku,“ přisadila si babička.


„A co teprvá jak přišli Prušáci, ty byli v haptáku porád, vod těch umím akorát: ajn, cvajn, a šnel, víc sem tehdá ani nepotřebovala,“ zavzpomínala a nakoukla za plot u úlů.


„Inštruktorka, vod devadesátejchdruhejch dycky říkala, že dobrá
markytánka pro péro i přes plot skočí. Tady je to ale hodně vysoko a taky už nésu nejmladší. A vy dvá ste stejně nějaký inačí. Běžte si hrát do zámeckýho parku,
tam teď nikdo néní. Tady muže každou chvíli přijit Barunka a nebo nedejbože
Adélka a budou mět vobě blbý votázky a pindy. Eště že sem kluky poslala do stodoly, kouknout, jak to dělá chasa. Ti se pěkně rozdělí, jeden mládenec, jadna dívčinka a tak se mě to líbí i když su možná starosvětská.“


A tak Sultán a Tyrl vodběhli k zámku a pan otec už měl pikslu plnou.

V zámecký zahradě bylo plno slunce a tak se tam slíkli a za chvíli už skotačili, jen tak, jak steklí.


„Podívej!“ zavolala paní kněžna, kerá byla nahoře, na zámecký terase, na komtesku:

„Mužský!“ Sultán se zrovinka vopřel rukama vo kašnu a
Tyrl se k němu přitočil zezadu. „Skoro…“ vokomentovala to kněžna a pohybem ruky zastavila Hortensii, aby se nedívala.


Sultán, kerej zatím pocítil naplno přítomnost Tyrlovu ve svým těle, tak zaržál, jak Šemík na Vyšehradě.

Paní kněžna se naklonila přes balustrádu,
aby na ně lépe viděla, a zašeptala potichu, sama pro sebe: „Štastná to žena…“ a myslila při tom na Sultána a taky trochu na babičku, když byla eště mladá.


Šeherezáda se zarazila: „A proč sme pořád sami, docela ráda bysem tu měla nějakou kámošku, abych…“, ale že se už rozednívalo, tak to přerušila.