Bazénové zamyšlení...

V úterý tento týden byl krásný horký den. Měli jsme návštěvu, vše bylo doslova zalito sluncem, dokonce i má žena, která mé kamarády nemusí byla vstřícná a milá. Zvrtlo se to až u odpolední kávy.
Horko jako prase ve stínu 28 stupňů.
„Ufff, to je horko...To se snad nedá ani vydržet,“ prohlásila žena kamaráda.
„No jasně, to chce jít do bazénu,“ navrhl jsem bezděčně a netušil jsem jakou rozpoutám diskuzi.
„To by bylo fajn, ale my nemáme plavky!“
„Plavky, na co plavky? Děti odjely na výlet, takže žádnou újmu na své výchově nezažijí, tak co. Jdeme samozřejmě bez plavek.“
A už to začalo...To se nehodí!..Co když nás někdo uvidí!..Co když někdo přijde!
Sakra, kdo by nás viděl! Bazén je v zahradě zcela skrytý, vidět by nás mohl snad jedině nějaký zbloudilý paraglajdista při přeletu a v momentě, kdyby se náhodou zjevil, tak by byl evidentně v tak těžké situaci, že by měl zcela jiné starosti, než pozorovat nějaké naháče. Argument střídal protiargument a má nasranost gradovala. Byl jsem ve zjevné defenzivě, kterou jsem řešil jediným možným způsobem, svlékl jsem se a nahý hrdě vstoupil do bazénu. Ostatními jsem byl odsouzen a označen jako úchyl, exhibicionista a prasák. A přitom já jen bytostně při koupání nesnáším plavky. Ten hnusný hadr, který se přisává na tělo, škrtí a nedává volnost pohybu. Navíc, když vylezu z vody a sedím v mokrých plavkách na dece nebo na židli, tak po pěti minutách mám vlka a prdel jak v ohni, když se převléknu a po chvíli jdu zase do vody, tak procedura, kdy si oblékám mokré plavky na vyhřáté tělo mi připadá tak děsivá, že plavky prostě ne.

Tak teď nevím, jestli mne přítomnost na AM nepřipravila o zbytek soudnosti a skutečně jsem tím, za koho jsem byl označen, anebo ti „normální lidi“ jsou natolik prudérní, že se ani na chvíli nedokáží odvázat.

Jak to máte s plavkami a koupáním vy?