Vánoce

Niikdy jsem si na ně moc nepotrpěla. Nezdobím okna, neuklízím jak šílená a dárky dávám těm, které mám ráda v průběhu roku.
Z dětství si spíš pamatuju ty dohady předtím a to, jak se mamka s uštvaným výrazem ve tváři snažila, aby všechno bylo jak má být a potom u Štědrovečerní večeře skoro usínala únavou.
Než přišly děti, většinou jsem s partou přátel vypadla někam pryč 23.12 a vraceli jsme se 2.1.
Prostě další prima setkání, kterých bylo v roce několik.
Potom, co přišly děti, to bylo fajn. Rozzářené dětské oči a světýlka na stromečku. Štěně, co v nestřežené chvíli zpucovalo talíř vánočního cukroví a kocour, který srazil vánoční stromeček přímo doprostřed štědrovečerního stolu.
Pak jsme začali slavit sami s dětmi. Po rozdání dárků se každý stáhl do svého pokoje, aby si užili nové hračky, ať šlo o nový telefon nebo sbírku hlavolamů
A já zůstala sama s knížkou.
I to bylo fajn.
Letošní Vánoce budou zase jiné.
Ale to je jiný příběh.

Chci popřát těm, co budou večeřet ze starožitného servisu po babičce, i těm, kteří budou jíst z umělohmotných talířů.
Těm, kteří budou obklopeni těmi, které milují i těm co budou letos sami.
Těm, co věří tomu, že tenhle život je ten jediný a po něm nebude už nic, i těm, kteří vědí, že tohle je jen jeden z „mnoha.“
Těm, co věří v jakéhokoliv Boha, i těm, co věří v Darwina.

I když o trochu dřív, než se má.

Krásné svátky i celý následující rok.