Déšť v duši

Venku hustě prší, šum kapek nedovoluje spát, byť bezvětří uklidňuje duši.

Ležím a poslouchám pohyb milionů kapek, které padají k zemi po listech a jehličí všemožných stromů v parku za domem.
Na rozhraní bdění a snu vnímám její pohled. Zasněný a s jiskrou zároveň. Pohled, pro který stojí za to neusnout. Pohled, v němž je klid dnešní noci i naděje zítřka.
Ve tmě hluboké noci vyhledám její ruku, ucítím teplou pokožku a hraju si s jejími prsty. I kdyby právě teď zastal čas, byl bych už se vším spokojený, Zeměkoule už se točit nemusí, další ráno už není nutné. Déšť ať si padá, čas jen ať stojí.

Držím ji za ruku, milion kapek deště letí kolem, srdce tluče radostí i klidem.
Obdivuji její vlasy, inspiraci divoké přírody i úspěšných umělců. Vděčný za každý pramen, který stéká kolem mě.
Tichý déšť naplňuje prostor klidem, v této poezii ticha se k ní nakloním, nedokážu se rozhodnout, jestli víc uchvácen prameny vlasů, tónem pohledů, vůní rtů, jemností kůže, vnadností darů, nebo prostě kombinací toho všeho najednou.
Přiblížím se, ucítím blízkost jejího těla, v dálce zaslechnu výbuch supernovy, políbím její rty. Čtyři zavřené oči, dva tančící jazyky, jedno spojení milionů kapek dvou těl, jeden rytmus noční hudby, deště, společného ticha.
Dovoluji si splnění snu, dlouhé objetí. Dovoluji si pohladit umělecké dílo, dovoluji si těšit se z kapek nočního deště, bránících prostor ticha ve dvou srdcích jednoho těla.
Propojuji radost z pramenů jejích vlasů, z dlouhého pohlazení, z jediného objetí.

Venku prší, sen se zdá tak zřejmý, tvář tak blízko.

Miliony kapek stékají po stromech za oknem.