Objetí

Vstupuješ do místnosti, ve vzduchu je cítit napětí, je to směs očekávání, radosti, zvědavosti, trémy. Je to jako poprvé, a ono to poprvé skutečně je. Snad už se to milionkrát stalo, snad je to jediná příležitost v dějinách vesmíru. Všechno jsme si řekli a přesto je ve vzduchu mnoho otázek. Vlastně jenom jedna jediná, na níž lze odpovědět pouze tichým Ano. Přiblížím se k tobě a jemně a pomalu tě obejmu. Na tváři ucítím prameny tvých vlasů, na kůži jemnost tvého doteku. Slyším tvůj dech, naše těla, i přes vrstvy oblečení, už mapují krajinu toho druhého. Nejde ale o dobytí nových území. Jde o objetí. Vzduch voní tichem, hladím tvá záda, poslouchám tvůj dech. Rukama tě objímám pevněji, chci tě cítit vedle sebe. Objímám tě ale i jemně, rád bych, abys vnímala pozornost, obdiv a radost z pohlazení. Objímám tě, poslouchám teplo tvé kůže, vnímám tvou vůni, nechávám se hladit jemnými doteky pramenů tvých vlasů. Podíváme se na sebe, slova nejsou nutná. Lehneme si a prostě se držíme v objetí. Držíme se v dlouhém pevném objetí. Políbím tě a objímám.

Nevíme, jestli venku svítí slunce nebo padá déšť, v objetí je všechno, víc k němu třeba není.