Vždycky je tu volba výběru!

Jako holka jsem si myslela, že nejbolestnější na vztahu je rozchod. Odejít od člověka, kterého miluji. Pak jsem poznala, že bolestnější je zůstávat. Zůstávat vedle člověka, který mě přestal milovat. Nakonec jsem zjistila, že existuje ještě jedna bolestnější situace: když NEVÍŠ, jestli odejít, anebo zůstat.
Když věříš, že to, co bylo a ustalo, se obnoví. Když věříš, že ten, kdo Tě zklamal, se změní a napraví. Ale také když máš zároveň nasbíráno už tolik ran, že pochybuješ, jestli vydržíš čekat.

V psychologii se tomu říká "vztah, ve kterém nemohu být bez Tebe, ale vlastně ani s Tebou". Vztah, který mě bolí, ale který svým způsobem potřebuji. Neumím si představit být bez něj, možná proto, že jsem si na něj zvykla, možná proto, že mám strach být sáma, možná prostě proto, že druhého pořád miluji – jen nevím, jestli je ve mně víc bolesti, anebo lásky.

Máte to také tak? Pociťujete až závislost na člověku/vztahu, který Vám ale už moc dobrého nepřináší? Ptáte se: Proč neumím odejít? Kořeny mohou být hlubší, než si myslíte.
Je dobré vnímat znamení, dokud je čas. Ať nezabředneme do bahna až příliš. Pak se z něj není snadné dostat. Ale jde to. Vždycky cesta existuje.