Černá kapka oleje v oceánu

Přijdu si jako kapka v oceánu, ale ne jako normální kapka, která tvoří celý oceán, ale jako kapka černého oleje, která se ne, a ne vmísit do té nekonečné vody, jako ostatní biliony kapek.
Něco mi na mně nesedí, přijdu si cizí od ostatního světa, i když většina velkých filozofů a duchovních učitelů tvrdí, že jsme všichni jedno.
Cítím se odtažitě a odcizeně, nemám, kam směřovat, tak jen přijímám, co je mi každý den dáno, každé teď je pro mě jen vlnou v tom oceánu, která mnou někam pohne, ale nikdy nezapadnu do té vody.
Jsem tu sám, ultimátně sám a mám strach. Mám strach venku mezi „cizími“ lidmi, mám strach doma, mám strach na internetu, občas mám ale i chvíle, kdy se cítím jako Bůh, jako ten nejmocnější, kdo tu v tenhle moment je.
Podivné paradoxy doplňuje moje celodenní déjà vu, ve kterém jsem neustále a cítím se, jako bych byl pozorovatelem toho, co se teď před mýma očima děje, aniž bych se přičinil. Vidím stejná čísla na obrazovkách, na autech, v knihách, ty symboly jsou všude a neustále, směřují mě vždy k něčemu, kde mě ta další věc zase posune jinam, a tak si tady jsem. V symbolech, číslech a intuici, která možná není intuicí, ale jen klamem, se tu potácím a jsem zmatený, jako ryba na souši, jako souš na rybách, jako vodník v nákupním centru, jako nákupní centrum v lesoparku. Chápete?
Netuším, co dělat, co udělat, kým se rozhodnout být, kam upsat svou duši, když nemám rád tuhle celou „společnost“, která se zajímá jen o hmotné statky, o předvádění svých umů a statků před dalšími, tahle společnost ze mě udělala cosi prázdného a smutného, to ono už nebude nikdy stejné, nikdy nebude šťastné, jako bylo.
Dny jsou pro mě těžké, i když nechodím do práce („měl bych pracovat, mít práci, vydělávat, někým a něčím být“.), i tak jsem unavený a mám strach, neustálý pocit viny, úzkosti, deprese, strachu a zase strachu.
Nechci ničím být a nikým taky ne. Tak tu prostě jsem a čekám… asi na to, až umřu.
Bolí mě duše a jsem zmaten navěky. Jak si mohou být lidé vším, tak jistí? Jako by to tu vlastnili a věděli, jak se, co dělá. Já ani nevím, co budu dělat zítra. Nemám na to už sílu.
Jedna kapka černého oleje ve velkém oceánu vody, co nezapadne a nesouhlasí s celým oceánem, tak mě snad budou muset vlny vody odnést někam za obzor, kam na mě nebude vidět a tam pomalu vyschnu na žhnoucím slunci…