Zátěžový test

Nadešel den, kdy jsem se měla potkat zase s panem přednostou. Matně jsem si vybavila ten jeho šibalský úsměv a větu na velké vizitě "Pošlete jí ke mně na zátěžový test."

Uběhlo pár dní a taky pár představ, co všechno by mi pan doktor mohl zkoumat, aby si otestoval, jestli jsem dost zatížená.

Ráno jsem se půl hodiny hrabala v prádle a vybírala tu nejvhodnější barvu. Nakonec jsem zvolila červenou. Ta by mohla být dostatečně provokativní a střih decentních brazilek tak akorát, abych nepůsobila zase jako rajda.

Další půl hodinu zabralo, na sebe naplácat všechny zkrášlovače, matovače a rozjasňovače, a mohla jsem vyrazit.

Už ve dveřích mě zase odzbrojily ty jeho sytě modrý oči a pohled sebevědomého samce, kterému šlape celá klinika pod rukama. A přidal i svůj příjemný úsměv, který mě najednou vnitřně uklidnil a pohledem mě sjel nenápadně od hlavy k patě.
Asi byl taky rád, že přišlo něco pod sedmdesát.
Teda soudím alespoň dle osazenstva v čekárně.

"Tak jak se máte? Odložte si všechno od pasu nahoru."
A do háje!
Takže první ranní půlhodina zbytečná!
Jako popravdě styděla jsem se.
Kdyby byl aspoň hnusnej, nebo moc starej, nebo nepříjemnej.
Naštěstí sestra mi řekla, ať si k němu lehnu zády na levý bok, takže se mi celkem ulevilo, asi tak na dvě minuty, než začal s tím svým šmrdlátkem od sona jezdit mezi mýma prsama a tělem se přitlačil na můj zadeček.

Je zvláštní, jak se najednou změní vnímání celé situace, když vás ten člověk přitahuje. Jinak jsem samozřejmě úplně normální, nechodím k doktorům běžně nadržená, mám z nich respekt a k některým jejich úkonům i odpor, ale tady to prostě bylo jiný.

Říkám si, uklidni se! A opovaž se, si představovat, jak to pan doktor umí v posteli! Co dělá s manželkou, nebo dokonce s milenkou...
Prostě v klidu lež, čum na ten obrázek s klíšťovou encefalitidou a vůbec se nevzrušuj!

Jenže ta jeho vůně! Směs parfému a jeho těla, která se lehce nese od jeho podpaždí nad mou hlavou až do nosu a poté do mozku. Receptory hlásí, že tohle by fakt šlo. Snažím se nemyslet ani na ten jeho bok, který vždy lehce zatlačí na můj zadeček, kdykoliv si šmrdlátkem mezi prsama hledá výhodnější místo pro lepší obraz srdce.

Naštěstí po nějaké době ukončuje můj vnitřní boj mezi chtíčem a tvl jsi u doktora, a sestra mě poprosí, ať si lehnu vedle.

Polohovatelné lehátko, na jeho spodu sedačka a pedály na šlapání.
Dojde mi, že tady už ty prsa prostě neschovám, ale vzhledem k tomu, že už si mezi nima pan doktor nějakou dobu zajezdil, tak to asi nemusím řešit.
No nic vypnout hrudník, zastrčit břicho, ruce nad hlavu a pozice ala vyšpulená modelka na plážovým lehátku.

Začínám šlapat a prej nemám přestávat, pokud to nebude opravdu nutný a i tak, na to mám upozornit dopředu. Pohodička.
Šlape se skvěle, jako po rovince a doktor už mi zase rejdí pod levým prsem.

Asi po deseti minutách mi začíná tuhnout úsměv. Sestra mi nějak zapomněla říct, že nepojedu furt po rovině, ale dám si taky kopec a zátěž se bude zvyšovat.
Začínám jí vysílat prosebný signály, jak dlouho ještě, zatímco před doktorem hraju furt frajerku, která to v pohodě dává.

Po třiceti minutách mi začíná stékat veškerá ranní fasáda a slévá se do potůčku mezi prsa. Výborně!
Teď teprve pan doktor uvidí, jak je krása relativní.
Začínají mě už fakt pálit lýtka a mám pocit, že zdechnu.
Houknu na sestru, jak dlouho ještě...
"A vám se dělá zle?"
No mám asi malej infarkt, ale zafuním, že mě bolí trochu nohy.
"To dáte!"
Super! Leje ze mě jako kráva, už nekontrolovatelně funím doktorovi do ucha a modlím se, ať už si to tam konečně došmrdlá!

Za dalších x minut už štěknu na sestru, že fakt nemůžu! Její rádoby veselou poznámku "Když nemůžeš, přidej víc." dělám, že neslyším a zpomaluji tempo tak, aby pochopila, že objekt jejich pozorování fakt za tři dva jedna zdechne.
"Tak ještě vydržte, než se nám donafoukne tlakoměr." Coo? Tohle je otázka života a smrti!
Za dvě minuty nebude mít ten tlakáč co nafouknout! Jedu opravdu z posledních sil.
Můj doktorskej idol už se ztrácí v mlze, když konečně cítím, jak manžeta na ruce povoluje a vypouští vzduch. Okamžitě přestávám šlapat a klepou se mi nekontrolovatelně nohy.
Stydím se.

Nejdřív za to, že jsem nevydržela asi tak dlouho, jak bylo potřeba a hned vzápětí při pohledu do zrcadla. Tohle je opravdu pohled pro bohy! Rudá, rozmazaná a rozcuchaná rádoby dámička, co se klepe jako pětidenní pes.

A tohle se mi děje často. Kdykoliv chci zazářit, tak to dopadne blbě. A když je mi to jedno, tak se to občas i povede.

Máte to někdo taky tak? 😉