Definice čubky - Výroční zpráva

Jednoho dne mi napsala:

Chtěla bych, abys napsal něco o té mamince co si dala tu práci a vyplnila milion kolonek. A nakonec jen řekla, jsem čubka.

O té čubce, o které jsi nevěděl co si myslet

O té co tě děsila😊

Ale to je jen taková má myšlenka.

Tak psaní článku na zakázku. To už tak trochu spadám někam do té oblíbené kategorie „kurvy“, ne? Jenže, ono to není až tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Cožpak já mohu psát o někom jiném? Vždyť já jsem ta omamně vonící květinka, která se tetelí na záhonku pěstěném na samém pupku světa, jsem středobodem celého vesmíru. Jenom kolem mě se to vše otáčí. Kdybych měl říct něco o někom jiném, stejně to bude zase jen o mně. O obtisku, který ve mně daný obraz zanechal.

Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že jsem si nakonec dodal odvahy a onu záhadnou čubku pár dní po uveřejnění loňského článku oslovil. Kde kdo si asi řekne, že co je na tom. Dámy, přesto, že mají své schránky jasně označené cedulkou LETÁKY NE!!!, stejně denně vysypávají stovky pochybných prospektů do krabice pod nimi. Do krabice, jejíž obsah po naplnění definitivně končí v kontejneru na tříděný odpad.

Pro mne to ale není až tak jednoduché. Než se vůbec rozhoupu někoho oslovit, musím si být jistý, že taková věc má vůbec nějaký smysl. Musím mít pocit, že si s tím člověkem budu mít vůbec co říct. A taky, abych ho vůbec mohl oslovit, potřebuji mít sesbíraných pár drobečků o něm, na kterých můžu začít stavět. Pak ty drobečky různě rovnám a přeskládávám a přidávám k nim některé své, abych z nich vytvořil alespoň trošíčku působivý obrázek vepsaný na hedvábný papír, co nakonec jemně navoním a vkládám do neméně luxusní obálky, kterou záhy rekomando odesílám vytoužené adresátce. Do takového dobrodružství se nepouštím častěji, než jednou za rok či dva. A kupodivu, poslední dva pokusy v této dekádě, dál už je má paměť bohužel příliš krátká, byly úspěšné.

Teprve po čase jsem se dozvěděl, jaké jsem měl vlastně neskutečné štěstí, tak to tedy vnímám jen já, že se právě mé zprávě dostalo odpovědi. Odpovědi od ženy, která zprávy nepřijímá, neodpovídá a když, tak jen vzácně s díky odmítá.

A jednoho dne objevila ten loňský článek. A že je to žena bystrá, dovtípila se, že byl nejspíš psaný o ní. Prý ji to docela naštvalo a nechápala, proč jsem se jí rovnou nezeptal. Připadal jsem si v tu chvíli, jak v nějaké pohádce. Když si ten princ má vybrat ze zástupu princezen jednu za ženu a strašně se tomu brání. A ten pan tatíček král ho hecuje, že on to taky musel kdysi dát, a princátko oponuje tím, že to je přece úplně něco jiného, že on si přece bral maminku!

Věřím, že jako správná čubka jednou vyčmuchá i tenhle článek. Možná ji potěší, možná jí zvýší tepovku a možná se i zamyslí nad tím, co by se asi stalo, kdyby jí jednoho letního dne místo těch voňavých drobečků na hedvábném papíře přistál v poště telegram s dotazem: „Hele, ty, co to jako znamená, že seš čubka???“ Možná mi dá i za pravdu, že bych teď po nocích nemusel sepisovat žádnou výroční zprávu. A přitom vlastně už v té prapůvodní první zprávě byl ten dotaz ukryt.

Abych se nedopouštěl příliš velkých nepřesností, otevřel jsem si opis těch vůbec prvních řádků a četl dál a dál, až jsem nakonec ten večer strávil jen ve vzpomínkách. Pročítal jsem si ty první týdny a měsíce, kdy každá zpráva byla opravdu vzácná a kdy se na odpověď čekalo týdny a nebylo jisté, zda vůbec kdy nějaká odpověď ještě přijde. Je to taková dlouhá, napínavá a vzrušující hra, poznávat někoho na dálku. Prozkoumávat ho nejprve zevnitř. Úplně opačně, než je běžné u osobních setkání.

Člověk si na základě těch profilových informací utvoří určitý hrubý obraz, který se pak během těch dalších týdnů a měsíců zjemňuje a dotváří. Většinou dlouho neznám podobu té osoby. Ani ji nechci znát, aby příliš nezkreslovala ty jemné tóny, které vycházejí odkudsi z nitra. Trpělivě skládám další a další dílečky mozaiky. Samozřejmě je naprosto podstatné, aby ta mozaika za tu práci vůbec stála. Aby se po pár větách vzájemně neomrzela. Někdy je potřeba dovolit si trochu toho štěstí objevit nejvzácnější klenot. Pak člověk může nevycházet z překvapení, jakým způsobem se jeho původní skica mění a mohutní nepřebernou škálou nových detailů. A i po roce vědět, že můžeme mít před sebou ještě předlouhou cestu plnou úžasných objevů a zážitků. Pak se jednou ohlédnout a rozpomenout se na tu prvotní skicu…

Je zajímavé pozorovat některé lidi, zvlášť na podobných platformách, jako je tato, jak se prezentují navenek, čím se definují ve svých profilech, jaké stopy po sobě zanechají v prachu veřejného prostoru, a jak potom působí v soukromé konverzaci. Mnohdy, jako by to byl někdo úplně jiný.

Já jsem se té čubky skutečně bál. Věděl jsem o ní příliš málo. Bál jsem se toho, že se s člověkem, pro kterého je to možná stěžejní téma, když se takto definuje, příliš nepotkám. Hodně jsem váhal, jestli má někoho takového vůbec smysl oslovovat, protože se prostě necítím být vhodným sparing partnerem pro čubky. V jejím případě však bylo cosi, co mne přinutilo překonat pochybnosti a z desítek pozotvíraných profilů oslovit právě ten. Ukonejšit čubku a probudit mazlivé koťátko.

Připadá mi, jako bychom všichni byli takové hroudy nalámané suché hlíny. Naše hroudy jsou rozličných tvarů, jejich povrchy tvořeny mnohými výčnělky a prohlubněmi tak, jak se do nich otiskují naše životy. Veškeré naše zkušenosti, strasti i radosti, bolesti a tužby. Někde trčí stéblo slámy, jinde zase pěkně ostrý kamen. Naše povrchy se v průběhu času neustále proměňují. Někde se zdrsňují, jinde zase ohlazují. Tu a tam z nás něco odpadne nebo zase nabereme další balast.

A jak si tak po tom světě navzájem poletujeme, potkáváme ostatní hroudy, které jsou nám více či méně blízké. Občas může nastat velmi vzácný okamžik, kdy se setkají hroudy tak zvláštně tvarované, že do sebe zapadnou, jako dílky nějaké skládačky. Jakoby snad každá jedna hrouda vznikla rozlomením toho celku, který společně znovu vytvořily. Ale tak to určitě není, protože naše hroudy se neustále v čase mění a tak nezáleží jenom na tom, že se setkají, ale i kdy, v jaké životní etapě se setkají, aby dokázaly souznít na mnoha životních úrovních. Když to není v ten správný čas, jen se od sebe odrazí a letí si klidně dál.

A jak si tak všichni neustále poletujem tím neuspořádaným chaotickým pohybem, i ty dvě hroudy, co do sebe tak náramně dobře pasují, se co chvíli oddělí, všelijak se otáčí, neustále se srážejí s mnohými jinými hroudami a i tyhle dvě hroudy se setkávají v úhlech, kde může trčet nějaký ten ostrý kamen, a pak se někdy mohou navzájem bolestivě zraňovat. Ale i každá taková nepříjemná srážka je tvaruje a mění a čas stále plyne a nikdy už nic není, jako bylo dřív, a nikdy ani není jisté, co bude příště, jestli do sebe zase hezky zacvaknou, nebo se objeví další ostrý kamen, či se rozpadnou a zbude po nich jen prach. Všechno je možné, nekonečné, živé.

A tohle bych o ní určitě mohl napsat. Objevil jsem v ní další hroudu hlíny.