Inspirace pro 50 odstínů šedi?

O víkendu jsem spíše dílem náhody objevil a zhlédl americký film "Sekretářka" z roku 2002. Patrně jako jeden z prvních filmových děl se primárně věnoval tématu D/s vztahu mezi mužským dominantem a ženskou subinkou. Diváka bezesporu zaujme nejen skvěle uvěřitelná hlavní ženská protagonistka, ale i jedna ze dvou nejikoničtějších scén filmu. V ní půvabná a plachá sekretářka dostává od svého šéfa neočekávaný a celkem realistický výprask, kterým ji trestá za opakovaně chybně odvedenou práci. Sekretářce výprask mění pohled na život i na svého šéfa, do kterého se – světe, div se – zamiluje.

Na rovinu, leckdo by u tohoto filmu mohl zívat nudou. Není tam ani surové násilí, ani vulgarita, ani nahota. Připomíná to klasické romantické dílo, moderní pohádku pro ženy. Důraz je kladen především na psychologii. Na emoce a mentální procesy obou hlavních aktérů příběhu, z nichž se každý potýká se svými vlastními osobními problémy a kostlivci ve skříni. Na svou dobu, kdy byl internet ještě relativně v plenkách a BDSM tématika hodně okrajovou záležitostí, se přesto muselo jednat o vcelku revoluční filmový počin.

Z mého úhlu pohledu se film snažil ukázat, že ne každá žena musí automaticky považovat chování muže s dominantními, případně sadistickými sklony za predátorské, manipulativní, ponižující, nepřístojné, trestuhodné. Respektive, nemusí v ní ihned vyvolávat negativní, nepřátelské pocity, existuje-li u ní alespoň nějaká míra sympatie vůči jeho osobě, přirozená submisivita, či záliba v masochismu. Nebo kombinace těchto jevů. Důraz se ve filmu klade i na známý fakt, že submisivní žena s masochistickými sklony v běžném životě s konvenčně přemýšlejícím partnerem citově i sexuálně strádá. Přestože takový partner je emocionálně vyspělý, v práci úspěšný, má dobré rodinné zázemí a oplývá samými pozitivními vlastnostmi.

Na druhou stranu dodám, že ani muž s dominantními sklony to se svou netradiční orientací nemá jednoduché. Pokud by v dnešních společenských reáliích šéf nařezal jakékoliv sekretářce na zadek bez předchozí domluvy sjednané za přítomnosti právníků a stvrzené několikastránkovou dohodou, mohl by riskovat buď finanční vydírání, anebo roky u soudu s hrozbou vězení, placení tučného odškodnění "poškozené" nevyjímaje. Jenomže kouzlo okamžiku je právě v té nepřipravenosti, improvizaci, drzosti, podvolení se, přirozenosti, které se režisérovi povedly zachytit i ve zmíněné scéně filmu. Jak by asi dopadla situace, kdyby do kanceláře přišel šéf a řekl: "Slečno, rád bych vám dal výprask, souhlasíte s tím, prosím? Pokud ano, zde je dohoda, tady a tady mi to podepište, a pak se mi ohněte přes stůl." Sexuální napětí by v tu ránu spadlo na bod mrazu, moment překvapení bude nulový. Pocit podvolení síle a být ovládaná se u ženy nedostaví. Jiskra nepřeskočí. Kalhotky nezvlhnou.

Otázkou zůstává, co je pro ženy vlastně za hranou a co nikoliv. Vysoká oblíbenost knihy jedné britské autorky o jistých 50 odstínech ukazuje, jak hluboko tu mezi něžným pohlavím stále rezonuje submisivita, ochota podvolit se mužské dominanci a snášet bolest. Navzdory této moderní afektované době, navzdory její mainstreamové antimužské hysterii, navzdory dekádám propagace feminismu, emancipace, falešné genderové rovnosti a směšných ženských kvót.

Zmíněná kniha vyšla v roce 2011 pod názvem Fifty Shades of Grey a i přes nejrůznější protesty a hlasitou kritiku se stala bestsellerem. Vzpomněl jsem si na ní při sledování "Sekretářky". Proč? Slovo grey v názvu knihy spíše než barvu mělo odrážet jméno hlavního mužského hrdiny románu, Mr. Grey. Jenomže i trestající šéf v o dekádu starším filmu se jmenuje Mr. Grey. Také on měl být v předchozím vztahu subem ovládaným dominantní ženou, stejně jako hrdina z britského románu Fifty Shades. Že by spisovatelka ten film viděla a inspirovala se? Možné to je. Zápletka i sexuální prvky by měly být v obou dílech podobné. Jen tu smlouvu mezi oběma aktéry tam autorka zakomponovala, asi aby to na Západě dostalo punc uvěřitelnosti a nemusela čelit obvinění z propagace a schvalování tzv. predátorského chování a sexualizovaného násilí.

Vedle filmové scény s výpraskem, kterou hodnotím jako povedenou, zaujme i konec filmu. Byť je z mého pohledu "technicky" jen těžko uvěřitelný. Ale rozumím, režisér potřeboval drama a gradovat emoce. V závěrečné scéně se mu nicméně podařilo úspěšně skloubit sadistickou zvůli a masochistickou oddanost dohromady s hlubokou romantikou. Podle osvědčeného rčení, že láska hory přenáší.

I přes svůj extrémně vyvinutý cynismus a předchozí výtku přiznávám, že zmíněný závěr na mne udělal dojem. Takto odhodlaně trpící subinka by určitě získala respekt a srdce každého alespoň částečně empatického dominanta, stejně jako jeho následnou péči.

Co dodat? Nejsem filmový kritik, na film se podívám jednou za uherský rok. Je dokonce možné, že jsem poslední v republice, kdo toto dílo objevil. Pokud by se přesto našel někdo, koho zajímá D/s tématika a "Sekretářku" taky ještě neviděl, doporučuji ke zhlédnutí.