Příště už žádné nebude.

Kouřila jsem na parkovišti a zírala u toho do telefonu. Nesledovala jsem okolí. A najednou, slyším mužský povědomý hlas.

Můžu s vámi mluvit?

Že by se konečně odhodlal k činu? Pomyslela jsem si, ale vykoktala ze sebe jen.

Ano? Provedla jsem něco?

A on, beze špetky studu, vyslovil.

Ano. Postavil se mi z Vás.

V tu chvíli jsem se rozpačitě pousmála. Odhodlal se. Už bylo na čase. Ten ceremoniál kolem dokola mi přišel hrozně dlouhý. Ten chlapík asi vážně poslouchal za dveřmi, když jsem kolegyní v práci říkala, jak mám ráda chlapy, co mluví narovinu. A on rovně stál, a stál mu asi i ten čurák. A já na to, tak překvapivě hleděla. Přece nemůžu říct, tak pojď na to.

A on úplně vážně, bez sebemenšího zaváhání, trval na tom, že mě odveze domů. A já to nemohla zazdít. Po druhé by nemusel přijít. Tak jsem k němu do auta přisedla, než však nastartoval, prohlížel si mě.

Začínala jsem být z něj nervozní. Pořád jsem si říkala, co horšího se může stát, než, že mě tvrdě ojede. To jde. Zašukat si jednou jinak než jsme zvyklí z domova, ne?

On hleděl, mlčel, rukou mi přejel po nohou, asi zkouška, jestli neuteču. Chtěla jsem je dát od sebe, ale zakázala jsem si to, nebuď jak kurva! Ovládej se. A jen s tím přiblblým úsměvem mu dávala dostatečně najevo, že mi toto rozhodně nevadí.

Rád bych tě vzal ke mně, řekl. A vlastně ani nečekal na odpověď. Když jsme dojeli k němu. Všimla jsem si, že na zahradě je jeho stará. Ta hysterická blondýna, na kterou nejde zapomenout, i kdybych sebevíc chtěla.

Do prdele, že by to chtěli ve třech? To nechci ani já. Dělat jim pizdu pro jejich potěšení, a už jsem se šprajcla.

To nemyslíš vážně? A on, co přesně?

A já ukázala na tu jeho čubku, která tak blbě civěla, asi zaměřovala s kým v tom autě je. A mu na tom nepřišlo nic divného. Nevadilo mu to, ale mě jo. Vysedla jsem z auta, a obrátila se. I za cenu, že zpět půjdu pěšky, ale on mě doběhl. Chytil za ruku, kterou si mezi stromy, kde jsme se zastavili, přiložil ke svému klínu a špitl mi do ouška, chci tě.

Cukala jsem se. Ne, to ne. Snažila jsem se mu vyvléct, ale nešlo to.
Jeho stará už hulákala jeho jméno od plotu, a on se do mé dlaně udělal přes kalhoty.

No jo, jiná třída, jiná sorta lidí, povzdechla jsem si pro sebe. A v tom několik mužských, co otevřelo vrata, vítalo mého bonboniéráře.

Tak už jsi tady, super. A máš sebou i tu čubku. No paráda. Zamrdáme. No ty vole, ty už ses tu udělal...

A já v tu ránu otevřela oči!

Jen na chvíli jsem je zavřela.
A hned na to slyšela, můžu s vámi mluvit?

To už nebyl sen. Stál přede mnou on a bonboniéru v ruce neměl.

A já před sebou všechno to, co se ve snu odehrálo. Jen odsekla, nezlobte se, nemám zájem!

Nevím, co chtěl, ale vím, co nechci já. Ale věřím tomu, že sny se nezdají náhodou, některé z nich nás i varují, čemu se vyvarovat.

Byl mou odpovědí zaskočený, a já neměla chuť mu vysvětlovat, o čem se mi zdálo.