Miláčku, ne

"Miláčku, ne!"...rezonuje mi ještě dlouho v uších, po tom co ta dvě slova opustila jeho ústa tónem značně rozkazujícím. Přesto mým uším zní jako med. Nebylo to samozřejmě odmítnutí sexu nýbrž odmítnutí mého rodícího se šíleného nápadu v hlavě. A pak že chlapi neumí číst myšlenky. Vzít mě s sebou v Polsku na vrakoviště, kde se nachází i stará vojenská technika nebyl úplně dobrý nápad. Všechno zde má svojí cenu a mojí pozornost upoutal jeden dříve zkázu rozsévající stroj.

Jeho tělo už je jen vykuchané torzo. Nezbylo z něj nic, jen zkorodovaná hromada šrotu čekající na finální proces. A nebo záchranu. Mám zakázáno do něj lézt. Páč vysvětlovat pak na úrazovce, že madam se třeba propadla podlahou starého tanku by bylo řekněme originální. Dáma si vždy vybere pořádný kanón. A kanón nebohého T34 je víc než dostačující. Se svojí výškou mám samozřejmě problém na něj dosáhnout. Mám takový debilní zvyk do všeho lézt a strkat své údy. Ten prasák to většinou považuje za velice erotické a stimulující když už ne životu nebezpečné. O důvod víc tahat mě sebou.

Následuje tedy debata, no spíš jeho prskání, že tohle na zahradě stát nebude a nehodlá mít z baráku muzeum. Nahodím psí oči, zkusím taktiku s investicemi do umění, protože tohle je přeci umění. Můžu ho natřít třeba jako čmeláka a dát mu křídla. Ví, že tím mířím k znetvořeným Spitfirům na našem nejmenovaném pražském nákupáku. Tiché varování, že zhynu hroznou smrtí a skončím ve vojenském pekle, nedosáhne správného efektu. To mi totiž zní jako Valhalla a kurňa oddávat se věčným orgiím s udatnými vikingskými válečníky...dostávám se do ráže a dle pohledu mého chlapa si koleduju o to, že T34 ještě zažije jednu jízdu a pro tentokrát na ní ulpí něco jiného než krev osádky. Později si od chlapíka beru kontakt, protože už s tím mám svoje plány.

Víc mě ale potěšilo to spontánní oslovení. Miláčku. Můj dobyvatel rozhodně není na žádné cukrování. Zásadně mě oslovuje jménem, maximálně Veverko nebo Holubičko, zcela výjimečně mě umí nazvat i jeho hodností, ale označení miláček, kterým jiní nešetří a skoro pak pozbývá na vážnosti a důležitosti, on nepoužívá. Tuším jak výjimečný moment tedy nastal. Vlastně mi ani nevadí, že můj nápad smetl ze stolu. Stejně se cítím blaženě.

Co vy a oslovování blízkých osob? Každý vytváříme vlastní paletu přezdívek. Přikládáte každé z nich jinou váhu nebo jimi bezmyšlenkovitě zahrnujete okolí? Když si vzpomenu kolikrát už jsem byla nazvaná miláčkem osobami, které mě vlastně skoro neznaly, tak si pak říkám jak sakra nazývají své nejbližší osoby? Přiznávám se, že mi to vlastně vadí.