Láska- realita nebo iluze?

Právě jsem si přečetla článek o Japonci, který už šest let šťastně žije v manželském svazku s fiktivní postavou. Je to nějaká virtuální zpěvačka s copy, či co. Jako jo, zní to trochu jako scénář pro sci-fi, ale když ho předtím šest reálných žen postupně odpálkovalo, kdo by se mu divil, že hledal trochu té virtuální lásky? Aspoň mu holka neztloustne a nezestárne. Koneckonců je možná lepší, když si od začátku uvědomuje, že jeho žena je fiktivní, než kdyby mu to došlo po půl roku dopisování na amatérech s rovněž tak fiktivní postavou, o které by to ale zjistil, až by se nedostavila na rande a ghostla ho, protože to byl celou dobu chlap.
Když mi dneska na Facebooku náhodou vyskočil Nikolas z Angeliky (jako pořád aaaaah), došlo mi, že jsem v dětství možná taky měla sklon k fiktosexualitě. Měla jsem tehdy klasické představy o princi na bílém koni, které k tomu věku patří. Jak šel čas, samozřejmě vzaly za své, až jsem se dopracovala k tomu, že mi to celé připadá jako jedna velká nafouknutá hollywoodská bublina. Vidím romantickou komedii a chce se mi blít😊
V souvislosti s Japoncem mě napadlo, jak moc nás formuje náš dosavadní milostný a vztahový život a jaký má vliv na ten současný? Kdyby Japonce jedna z těch šesti reálných žen vzala na milost, na nějakou fiktivní postavu by imho vykašlal. A stejně tak, kdybych nestrávila pětadvacet let v monogamním vztahu s jedním chlapem, asi bych teď žila s pěti kočkami a měla super kariéru. Tahle mám ty kočky jen tři, kariéru už asi nedoženu a jímá mě tak nějak pocit marnosti a pochyb, jestli to vůbec někomu někdy může klapat. Nedávno mi někdo řekl, že se nebude radši vůbec ženit, protože pak jsou s tím při rozvodu problémy, a to mi přijde celkem rozumné. Vůbec nechápu, že je někdo ochotný investovat do jednoho jediného svatebního dne 300 litrů, true story.
Tak co myslíte, má to celé vůbec smysl? Má smysl s někým být, něco plánovat a budovat a mít děti, nebo je lepší proplouvat životem naplněným opakovanými přátelstvími s výhodami nebo být prostě sám a mít svobodu a v jistém smyslu i pokoj od reálných lidí, se všemi jejich chybami a nároky? Je láska jen ten pověstný schopenhauerovský dotyk sliznic, rafinovaná nástraha přírody, která pomocí ní chce zachovat lidský rod, nebo to vážně existuje? A je sex lepší, když ti dva k sobě něco cítí, nebo si to užijete stejně tak s někým, s kým jste se seznámili před půl hodinou v baru?
PS: název článku mi vymyslel GPT chat, no moc se mu to nepovedlo- jinak jsem to ale psala já:)