Čekání....

Ve svém okolí působím jako taková vrba, který si každý musí vylít srdce, poztěžovat a tak. Pořád dostávám otázku, jak se seznámit. Kazdej někoho chce, ale vlastně se bojí. A přitom je to tak jednoduché. Seznámit se dá všude, jen se človek nesmí bát a promarnit situaci.

Představte si situaci:
Odpoledne v parku, svítí sluníčko a kousek od sebe dvě lavičky. Na jedné sedí žena a čte knížku a na druhé sedí muž a svačí. Oba dva po sobě pokukují, vypadá to, že jsou i vzájemné sympatie. Ani jeden se k ničemu nemá, tak jen přemýšlí, čekají a minuty ubíhají a situace končí tak, že žena se zvedá a odchází, protože jí za chvilku jede bus a muž se zvedá a odchází druhým směrem, protože ho za pár minut čeká schůzka s klientem. Konec situace a ti dva už se asi nikdy nepotkají. Teď nastává to velké ALE.

Co když ale ten muž byl takový ten "pravý" pro tu ženu? Co když to byl pracovitý chlap o kterého se může žena opřít když je třeba. Se smyslem pro zodpovědnost, rodinu atd. Takovej ten chlap co ženy hledají.
A zase naopak, co když ona byla ta "pravá" ideální žena? Co když oba promarnili šanci a mohli poznat toho svého ideálního partnera na celý život jen proto, že nic neudělali? Víte kolik lidí se vzájěmě minulo, jen proto, že se báli prvního kroku? A to jen proto, že muži se bojí a ženy mají utkvělou představu, že první krok je na mužích. Vždy jde o úhel pohledu. Ale jedno je vždy jisté. Když něco chcete, tak proto musíte něco udělat. Čekáním člověk promarní hromadu času.