Ledovka

Noční jezdec, jedu krajinou, všude měla být ledovka, přeci to všichni říkali.
Je hluboká noc, občas lesklé oči z polí mrkající ve světlometech, ale já už jedu domů. jedu ze schůzky o které jsem věděl už předem, jak dopadne. Asi jsem moc tvrdý, tak tvrdý, že už mi neublíží nic.
Byla milá, přijemná, ale po pár douškách její splečnosti vím, že tohle není ono, není špatná, ale moje mysl, srdce, tělo potřebuje něco jiného.
Vozovka se občas zableskne, jedu po dlouhých rovinách, všude okolo voda,rybníky,jak klasické pro tuto oblast... a pak najednou to přichází, přijde to vždy,když jedu v noci po orgasmu, je jedno od koho, od jaké ženy, ten pocit smutku ve tmě se dostaví vždy..
Možná cítím svoji duši, možná cítím i ještě nějaké srdce, říkám si proč tam vždy jedu, cítím najednou, že chci být někde jinde s někým jiným, ale nevím kde a nevím s kým.Snad je to pro mě zábava, snad kousek adrenalinu, ale s touhou to dlouho už nemělo nic společného.
Přijde pocit, možná je to stesk, stesk po neurčitu. Miluji noční jízdy,kolikrát jezdím po nocích sem a tam, lemuji Evropu a doslova se rozhoduji na každé křižovatce kam zatočit. Cesty a cestování a všechny ty vzdálenosti, to mě naučilo poznat sám sebe jak nic jiného na světě.
Ale říkám si, proč tento pocit, proč to vždy přijde... snad nějaké prázdné místo, které si vždy najivně myslím, že bude zaplněno, ale není tomu tak a vím, že tomu tak nebude. Je to pro mě hra, hra jedna a jedna já sám se sebou.
Cesta má ještě zádrhel, jako každý dobrý film, který musí mít těsně před koncem ještě zápletku, jasná a daná struktuta všech scénářů...jedu,když náhle vedle silnici sedí člověk,bílá tvář, nehýbe se.. je hodně pod nulou, lehce po půlnoci, volám 112, ale to je už jiný příběh.. je asi moje poslání, zachranovat jiné, bylo to tak vždy a bude zjevně, ale občas i to nejvíce statečné srdce se unaví, občas i to nejvíce srdce, co dává jak jiné, občas i ono potřebuje ne snad obejmout, ale alespoň pohladit.
Otevřu okno, trochu vzduchu,však ráno se proberu a všechno zase bude jako dřív, nikdo do mě neuvdií,
do téhle silné tmy, každý si bude myslet své, ale skutečné já, to nikdo nepozná, neboť to každá vzdá, ačkoli přesně o to každá stojí, ale na to musí dát trochu víc než jen pár letmé jednoduchosti.