Tenkrát to bylo jiné

Zůstala jsem ještě chvíli v posteli. Sama. Nemusím vstávat a jen tak ležím a moje myšlenky se vrací v čase. Před pár hodinami to bylo moc fajn, užila jsem si to a jinak bych to vlastně ani nechtěla, přesto…
Přesto se moje myšlenky najednou vrací o několik let zpátky…
Po 30 letech vztahu, který se vytratil jak pára nad hrncem, jsem se zamilovala. Bláznivě, šíleně, s klapkami na očích, s touhou zažít cokoliv, se všemi odvážnými a praštěnými nápady, které má člověk snad jen v takových chvílích úplného pobláznění.
A on mi to všechno dal. Ukázal mi, že je v sexu a intimitě možné cokoliv, na co člověk dostane chuť zkusit a co jsem nikdy neprožila. Byla v tom vášeň, chtíč, totální pominutí smyslů. Všechno jsem hltala jak neukojená a byla jsem neukojitelná. Vnímala jsem všemi smysly každou sekundu svého života. A změnilo mě to. Nejen uvnitř i navenek. Změnila jsem vizáž i myšlení. Chtěla jsem se milovat kdykoliv a kdekoliv, ten chtíč byl prostě neukočírovatelný. Bylo to krásné i šílené. A pak byl pád z nebes, jak kdyby mně někdo ta roztažená křídla zapálil a já se střemhlav zřítila do propasti…
Vím, že už to nikdy neprožiju, možná taky proto, že už nejsem tak odvážná a ztratil se ten náboj, který jsem měla a především se ztratil on, který to v sobě všechno měl a dokázal to ze mě dostat ven.
Ale v některých chvílích, jako je třeba tahle, na to moc ráda vzpomínám. I když vím, že bych asi neměla…