Zápisky ze života V.

Svatba byla pro mne vždy něčím romantický a zároveň něčím nepoznaným, novým a možná i vzrušujícím. Manželství nikoliv. Oba absolutně rozporuplné pocity mi však nezabránili v tom, abych několikráte v životě žádal o ruku. Pokaždé se stejným výsledkem. Dodnes jsem svobodný. Moje první vyvolená byla Emílie. Krásná blondýnka s útlým pasem a vilkou na předměstí. Teda nebyla jen její, ale i její maminky. To mi však nebránilo ve snech, jak stojím s doutníkem v ruce na balkonu ve třetím patře, piju svého Jacka a rozmýšlím se, jestli skočím do bazénu, nebo si dám saunu. Jo a byla taky hodná a vcelku milá. Ta Emílie. Jednou, nevím proč, jsem se rozhodl k onomu odvážnému kroku, a že rovnou spojím první návštěvu rodiny mé vyvolené s požádáním o ruku. Znali jsme se už tři měsíce. Když už, tak už. Nikdy jsem se o rodiče Emílie nezajímal. Jediné, co jsem věděl, že byla v posteli skvělá, měla ráda moji muziku, básně a moc ji nevadilo mé pití. Ideální partnerka. A taky tam byla ta vila a já nutně potřeboval vyřešit v Praze bydlení. Když vás čtyřikrát za rok vyhodí z nájmu, tak to začnete brát vážně. No nic. Zakoupil jsem kytici rudých karafiátů, byly zrovna ve slevě a vyrazil v neděli dopoledne prozíravě před objedem tramvají za svou milovanou. Pro jistotu jsem si vzal i kufr, kdybych je okouzlil natolik, že by si mne rovnou chtěli nechat. Matně jsem nějak tušil, že žije jen s maminkou a že tam figuruje ještě někdo. Aby překvapení bylo dokonalé, tak jsem se dopředu vůbec neohlásil. Zazvonil jsem a přišla mi otevřít Emílie. ,,Co blbneš, nemám narozky" s údivem prohlásila a otevřela zahradní branku. ,,Ty ne zlato, ale chci tvý rodině vyjevit svý city". pronesl jsem a s kufrem a kytkou si to mířím poprve k hlavním dveřím. Ne jako jindy, kdy jsem lezl po pergole do její postele. Rozrazím dveře a tam uvidím dvě postavy. Jedna, asi její matinka, protože měla stejně velký kozy jako Emilka a druhá postava, co připomínala Pepíčka Kemra v plné síle. No, asi strejda, pomyslel jsem si. ,,Kdo jste"? zeptala se budoucí tchýně. ,,Milá maminko, miluju vaši dceru a tímto vás žádám o její ruku". vyjelo to ze mě, až jsem se musel ve skrytu duše pochválit, jakej jsem romantik. ,,Cože" ? zase se zeptala. No, chudák stará, asi blbě slyší, tak jsem jí to pomalu, ale nahlas zopakoval a vrazil jí do ruky půl kytice. Tu druhou jsem dal nevěstě, přeci nejsem buran. ,,Hch" vyjelo z ní a stáli tam všichni jako u zubaře než na ně přijde řada. Asi jsem to nedotáhl do konce, nemáš dárek pro strejdu vole, pomyslel jsem si. Tak jsem vytáhl z kapsy skoro celou krabičku marlborek a povídám: ,,Neboj strejdo, na tebe jsem taky pamatoval, dáme retko? Ale až po obědě, to je jasný, chachacha" tlemil jsem se jak Miloš Frýba kdysi u aktualit a bodře jsem ho poplácal po zádech. Byl asi nějakej chabrus, či co, protože se málem složil. Po krátké pauze, konečně promluvila Emča: ,, Můj drahý, dovol, abych ti představila svou maminku a tetu Irenu" Nevěděl jsem, co říct. Situaci zachránil až strejda Irena: ,,Ven, ven i s kufrem, ty pacholku jeden" zaskřehotala jak polednice. Na moji upřímnou otázku, jestli by to nešlo až po obědě, reagovala jak rozzuřený revizor, když chytá černého pasažéra. No nic, já se vnucovat nebudu, pomyslel jsem si a sbalil jsem kufr a odcházím. Naposledy jsem se otočil a při poznámce : ,,moment" jsem opatrně vyjmul z rukou strejdy Ireny moje marlborky a se slovy: ,,Madam bude asi nekuřák" jsem nadobro opustil svoji vilku, řízky, Emilku a raděj i Prahu. A z toho plyne jaké poučení? Pokud není na první pohled vidět, že dáma nemá kozy, raděj se předem informujte. Jinak, co vím, tak Emilka není dosud vdaná, z maminky se stala lesba a strejda Irena začala od té doby hulit jak fabrika.

Dobrou noc moji milí....