Červený šátečku kolem se toč

Ošukala bych ti všechny prsty. Pak si mě můžeš posadit na obličej jako posmrtnou masku. Je to zvláštní maska. Proč by se někdo schovával za vzrušenou ženu prohnutou v zádech? Aby moh zůstat ležet ve svým sarkofágu strachu a promítal vysoko nad sebou něco, co vypadá a zní živě?
Zem je spálená. "Zem, která nemá své nebe. Ztratila všechno i sebe." Kéž by přišel déšť a spláchnul všechen ten popel. Zbytek ať rozfouká vítr. Ať se vrátěj ptáci, aby šťourali v trávníku a tahali žížaly. Nebo ne - nejdřív by se měly vrátit ty žížaly. Mokrá půda plná života. Všechno to v ní cvrliká a šuká. Stahuje se uvolňuje. Nadechuje se a vydechuje. Jen se toč, ty černobílý kolečko.
Ano, žena prohnutá v zádech sedící už celý věky na obličeji muže. Muže kterej se projevuje jen svým jazykem. Svým vyjadřovacím jazykem. Kéž by používal i prsty a další svý součástky tělesný. Kéž by tančil se ženou, která spočívá stejně hluboko jako on. Kéž by spolu tančili ve vášnivým tanci, potili se a tekli. Kéž by jejich interakce plynula jako řeka. Neměli by se už nikdy úplně zastavit. Měli by užívat dne a sami sebe.
A pak se tu potkávaj lidi, který se o sebe navzájem třou a to je jediný, co tělo zažívá. Vnější pohyby, ač příjemný a vedoucí aspoň ke chvilkovýmu sbalení okvětních lístků a jejich opětovnýmu rozbalení, jsou pořád jen vnější a nezasahujou dovnitř. Ženy a muži chodící nakřivo a hledající protějšek se zrcadlově stejnou vychýleností od vlastního středu... Muži bez vnitřní síly, ženy bez krásy, která vychází zevnitř. Šoupeme se tu o sebe jako kdybychom tím snad chtěli rozdělat další oheň a zplundrovat se ještě víc.