Nikdy jsem nebyla z těch, co by v sexu vyhledávaly extrémy. Spíš jsem měla pocit, že když to funguje, není potřeba nic měnit. Jenže časem se to začalo nějak vytrácet. Nechuť ne, ale ten pocit překvapení, hravosti, vzrušení z nečekaného. Sex se stal rutinní záležitostí – hezkou, ale bez překvapení.
Začala jsem se víc dívat kolem. Četla jsem články, občas jsem zabrousila na diskusní fóra, kde ženy otevřeně mluvily o věcech, které mě předtím ani nenapadly. O poutání, lehké dominanci, hraní si s ovládáním, maskách, nebo třeba o análním sexu. Něco z toho mě odrazovalo, něco mě ale překvapivě lákalo. A hlavně – vzrušovalo už jen o tom přemýšlet.
Nešlo o to se někomu podřídit nebo se přetvářet. Spíš o to se otevřít. Zkusit, co to se mnou udělá. Ne najednou, ne všechno naráz, ale postupně. Třeba začít tím, že mi zaváže oči. Od té chvíle všechno působí jinak – doteky, zvuky, dech. Měla jsem pocit, že najednou cítím víc, i když nevidím nic.
Zkusili jsme i pouta. Nejprve jsem se cítila trochu hloupě, ale jakmile jsem pochopila, že jsem pořád v bezpečí a že je to jen hra, začala jsem si to užívat. To napětí, když nevím, co přijde, a nemůžu se bránit, jen vnímat. A on to věděl. Věděl přesně, kdy zpomalit a kdy přitvrdit. A právě to, že měl vše pod kontrolou, mi umožnilo se úplně uvolnit.
Postupně jsme si dovolili víc. Trochu hrátky s bolestí – třeba plácnutí přes zadek, které mě dřív uráželo, ale teď mě najednou vzrušovalo. Nebo anální hrátky, na které jsem si nikdy netroufla a které mi nakonec přinesly úplně nový druh rozkoše, když jsem se přestala bát.
Nebyla to změna přes noc. Ale bylo to něco, co mě vrátilo zpátky do těla. Do přítomnosti. Do pocitu, že sex není jen o tom, že „to děláme“, ale že si to prožíváme.
Dnes už se na to nedívám jako na něco divného nebo úchylného. Je to prostě další způsob, jak být spolu jinak. A upřímně – i sama se sebou. Protože když si dovolím být v posteli opravdová, přiznat svoje touhy a strachy, přestávám se za ně stydět. A to je možná to nejvíc vzrušující ze všeho.