Úřední hodiny aneb první amatérská

Musím se přiznat, že už mě nějaký ten pátek svrběj prsty. No a když máme dneska ten sváteční den, dokonce den dětí, je na čase si udělat trošíčku radost. A já mám radost o to větší, že poprvé se mohu podělit o historku čistokrevně Amatérskou. Ale tu radost jsem si musel nejdříve zasloužit. A nebýt toho čekání na zásluhy, nebylo by ani Amatérské zápletky. Pořád si nejsem úplně jistej, co mne k tomu ve skutečnosti vedlo, jestli tam někde vzadu nebude schovaná nějaká ta ješitnost nebo tak něco. Zkrátka mám takovou kouzelnou kartičku, na které mi zůstává ještě pár kolonek prázdnejch. A jednou jsem se dozvěděl, že by to šlo nějak zařídit, abych si mohl zadarmo udělat kurz, kterým bych tyhle zbývající chlívečky zamáznul. Ono teda zadarmo... Jenom poshánět všechna potřebná lejstra už byla sranda za pár tisícovek. Mnohem horší cenu však člověk zaplatí určitou ztrátou domnělé důstojnosti, když musí začít komunikovat s úřady a vlastně si to tam celé vyžebrat a samozřejmě po absolvování kurzu složit zkoušku na nějakém tom obecním úřadu s rozšířenou působností.

V den D si nás Kápo svolal ráno na svou základnu, sebral nám osobní doklady, oškubal o pár stovek a pak všechny sehnal do houfu, a hnal nás svinským krokem do hlavní budovy ouřadu. Ta má dva vchody a my byli vehnáni tím vedlejším, kde se hned u vstupu nachází po levé straně zkušební místnost. Za ní velký prostor s možností sezení podél zdí, šatna jak v divadle a vedle šatny, proti vstupním dveřím, schodiště do dalších pater. Napravo od vstupu je chodba vedoucí napříč budovou až k hlavnímu vchodu. Ovšem v půli cesty, hned za jakýmsi sálem s částečně prosklenou stěnou přilehlou k levé straně této chodby, připomínajícím zmenšeninu Kongresového centra, je jedna z nejdůležitějších prostor celé budovy. Kantýna. Což nám, než se vypařil, oznámil Kápo, společně s informací, že teď tam budeme čekat a čekat a čekat. A čekat. Tedy že se kantýna pro nás brzy stane jakousi oázou na poušti. Pravou stranu chodby lemovalo několik dveří.

Sedl jsem si zády ke zkušební místnosti, o které jsem ještě v té době netušil, že je zkušební místností, a jal se usilovně čekat. Spolu se mnou čekala po mé levici skupinka floutků, co si na mobilech projížděla testové otázky, vzájemně se ujišťujíce, kdo že je z nich nejblbější. Na téže straně pod oknem se usadila a štěbetala skupinka dvou mladičkých děvčat doplněná třetí, která je tam přišla psychicky podpořit. Šatnu proti mně opanoval mladík, vystupováním trochu připomínajícím Lexu z Combacku, což (tu šatnu) posléze vtipně oglosoval Kápo, kterej se vrátil nám říct, že až tam skončíme, máme se vrátit k němu na základnu. Lexa od první chvíle, co jsem ho uviděl, působil značně vynervovaně a zanořenej do učebních materiálů si neustále něco mumlal pod fousy na jeho hladce oholené tváři. Teda až do chvíle, kdy ho přišel „taky podpořit“ nějakej obtloustlej týpek v černým tričku a černých kraťasech a s černým afrem na kebuli staženým do culíku. Týpek si jen na chvilku odskočil od fochy, co měl někde opodál, byl takovej hodně sebejistej, možná trošku naspídovanej, každopádně každému mělo být rychle jasné, že všude byl, všechno zná a od všeho má klíče. A ty klíče co nemá, si klidně doma vypiluje. Žádnej problém! Týpek Lexu, který patrně u zkoušky nebyl poprvé, ujišťoval, že jestli to ani teď nedá, že to už je jako fakt blbej. No a jestli se pak nechá vyhodit během praktické části, no tak to už je ale úplně blbej. Pak tam ještě s námi usilovně čekalo několik dalších nenápadných chlápků.

Nevím, jestli bych byl úplně nejvhodnější kandidát na pozici čekatele. Skoro bych si troufnul říct, že mě to čekání občas malilinko něco jakoby sere. Takže po nějaké té půlhodině, hodině usilovného čekání, kdy jsem se snažil být tak nějak odhmotněný, což vzhledem ke kraválu, který vydávaly ony různé skupinky, úplně dobře nešlo. Navíc naše čekárna byla součástí té velké křižovatky, kterou ve směru vstup – schodiště proudili návštěvníci úřadu a směrem schodiště – kantýna se šourali zubožení a vyčerpaní ouředníčci. Navíc jsem měl potřebu každou procházející osobu tak nějak registrovat, protože co kdyby už to byl ten komisař, kterého stejně neznám. A tak jsem se pomalu začal bavit zevlením ať už z oken na ulici, tak po procházejících osobách. Vypozoroval jsem, že ouředníčci se od ostatních návštěvníků dají snadno rozeznat. Všude kam vejdou, každého, koho potkaj, uctivě a zřetelně zdraví.

Lidé jsou různí. A různí lidé dokážou různé jiné lidi třeba vůbec nezaujmout. A nebo naopak něčím, co by některé jiné různé lidi vůbec nezaujalo, různě zaujmout. Mě mezi prvními zaujal jeden ouředníček, který ty ostatní lidi, kteří do té doby křižovatkou prošli, výrazně převyšoval. Převyšoval je doslovně svou výškou, která musela jistojistě být víc, jak dva metry. Jinak to byl ničím nezajímavej zhruba padesátník v nenápadným ouřednickým outfitu. Působil jako věchejtek, do kterého kdyby z toho schodiště náhle vrazil průvan, co vás vítává při vstupu do metra, musel by ho určitě v pase zlomit.

Zahlédl jsem tam taky několik pohledných dívek a žen. I mezi ouřednicemi. Byl horký letní den a celý svět se smál a dámy v ten den sahaly po lehkých letních šatkách, které dovedly potěšit nejedno oko, nejen mužské. Až mi těch nešťastných ouředniček bylo skoro líto. Kdyby si jen chuděry přečetly některé dobře míněné blogy, věděly by, že je jich pro takovou práci za mrzkou mzdu vyloženě škoda. Že by byly mnohem šťastnější, kdyby konečně prozřely a oddávaly se „sexworkingu“! Protože nakonec stejně všeci Chlapi sú kokoti...

Chvíli po čahounovi prošel další zdravící ouředníček, který, krom opět solidní výšky, však dokázal zaujmout už z dálky. Vysoký, urostlý, na krátko střižené tmavé vlasy, hluboké pronikavé pomněnkově modré oči, hladce oholená tvář, bílé tričko zapasované v černých džínách a bílé tenisky. Sebevědomě rozvážně kráčel chodbou od kantýny, před tělem si držel něco jako svačinu, v čekárně zřetelně pozdravil a pokračoval vzhůru po schodišti. Napadlo mne, že takovejhle borec musí jednoznačně u žen vzbuzovat zájem a říkal jsem si, že návštěva takového ouředníčka musí potěšit nejedno ženské srdéčko.

Po pár minutách se Playboy vracel i se svačinou stejnou cestou zpět. Pozoroval jsem, jak mizí potemnělou chodbou, ve které jsem za krátký čas zahlédl ženskou siluetu, která by stála za bližší prozkoumání. Kdyby mi ovšem dříve, než jsem si ji stačil prohlédnout, nezmizela v jedněch dveřích té chodby. Říkal jsem si, že budu muset dávat pozor, až dveře znovu vrznou, abych si ji lépe prohlédnul. A jak tak čumím do té chodby, znovu k nám kráčí Playboy i se svou svačinou, když tu se ozvalo vrznutí dveří, ze kterých ale nikdo nevycházel, jen Playboy se rozvážně zastavil, otočil a i se svačinou v ruce něco gestikuloval do těch dveří, aby se nakonec trochu neochotně vydal tím směrem a dveře za ním s vrznutím zaklaply.

Nějakou dobu na to sešel po schodech jakýsi pan Burns zamlada, ze kterého se vyklubal náš zkušební komisař, oznamující radostnou novinu, že se mu tam všichni nevejdeme, a tedy první půjdou ke zkoušce nižší kategorie a ty vyšší až v druhém kole. Mlaďoši tedy zmizeli ve zkušební místnosti a čekárnou se rozhostil klid, který zanedlouho přišel rozbít Týpek, který patrně nabyl dojmu, že Lexa není ještě dost vycukanej a potřebuje navalit do palice pár dalších poctivejch klínů. Po nějakém čase se začali mlaďoši postupně trousit pryč, z venku se ozývalo křepčení děvčat úspěšně složivších testy. A nakonec došlo i na nás, kteří si po úspěšných testech půjdeme znovu sednou do čekárny, abychom si pak jednotlivě prošli další, ústní častí teoretické zkoušky. S tím, že ta moje kategorie, v níž jsem byl jediný, ta půjde až na konci. A tak si zase sedím v čekárně, usilovně čekám, až se pánové přede mnou prostřídají, když tu se znovu ozve vrznutí dveří, na které jsem v předchozí minimálně půlhodině už celkem zapomněl, a z dveří, naprosto sebejistě, směrem k nám vykročí náš Playboy. Co mi v tu chvíli přišlo už celkem zarážející, že si stále nese tu svačinu, i po takové době očividně netknutou. Další podezřelá věc byla jeho bílé zapasované tričko, které, jak jsem si všiml, když opět se zdvořilým pozdravem prošel kolem směrem ke schodišti, mu teď vzadu krapet čouhalo. No, možná spíš dva krapety.

Běžela už třetí hodina mojeho pobytu v čekárně, takže, krom zpestření u testů, bylo na čase zvednout zadek ze židle a trošku se protáhnout. Trošku se protáhnout, projít a podívat se, kdo pak tam asi má tu kancelář. Vydal jsem se tedy chodbou, abych zjistil, že na těch dveřích v té chodbě jsou takové jmenovky... Jmenovky s nápisem WC muži, nebo WC ženy, a s piktogramem invalidy pod jmenovkou. Vracím se s úsměvem zpět ke svému vysezenému ďůlku, přemýšlím, jestli jsem se zrovna opravdu stal nechtěným svědkem toho, co si myslím, že se tam na dámských záchodcích právě asi odehrálo, jestli se to vůbec odehrálo, jestli tam stále je ta ženská Siluetka. Než dojdu zpět ke svému ďůlku, dveře vrznou znovu a tentokrát z nich vystřelí právě Siluetka směr kantýna. Pár vteřin váhám, jestli tu myšlenku nepustit, ale docela mne to začlo bavit, je to mnohem lepší zábava, než to věčné čekání. Tak se otáčím a vydávám se za ní. Jsem zvědavý, jestli se o ní ještě něco dozvím. Chodba se na úrovni kantýny klikatí, takže se mi ztrácí z dohledu. Když se přede mnou otevře další prostor, nikde už ji nevidím. Zastavím se, rozhlížím a nakonec si jí všimnu u okénka kantýny. Tmavý kalhotový kostým na její drobné postavě nedává na odiv příliš detailů. Hledám nějaké stopy prozrazující předchozí události. A také bych rád viděl její obličej. Což se mi vzápětí poštěstí, protože si mne všimla a každou chvíli se nervózně ohlíží. Dlouhé tmavé vlnité vlasy s kaštanovými tóny, rozčesané na pěšinku a něčím ztužené, aby držely tvar. Tmavé oči a opálená pleť. Něco popadne v okénku a rychle peláší tou stejnou chodbou, vydávám se znovu za ní a vidím ji, jak mizí vchodovými dveřmi ven z budovy. Pravděpodobně nemá svůj chlíveček v této budově.

Siluetku jsem od té doby už nepotkal, zato Playboye hned hodinu na to, kdy jsem byl na ouřadě znovu, tentokrát v jiné záležitosti. Telefonoval na schodišti, takže asi zase nějakej důležitej úřední telefonát, co se nedá řešit v kanclu, a i při tom mne stihl pěkně pozdravit. Tričko už bylo řádně zastrčené v kalhotách. A potkal jsem ho znovu i před pár dny, protože jsem tam musel znovu, abych si zažádal o tu novou kouzelnou kartičku, která už bude mít krom jediného, všechny chlívečky plné. A milé dámy, tentokrát mu to teda fakt seklo. Zřejmě měl ten den nějakou nóbl prácičku a vyfiknul se na to tak nějak smart casual.

Já rozhodně proti ouředníčkům vůbec nic nemám. Určitě pro nás obětavě dělají spoustu nesmírně důležité práce. Jen pokud můžu, tak se styku s nimi vyhýbám. Jenomže jsou v životě prostě okamžiky, kdy je ten střet s tím úředním aparátem nevyhnutelný. A tak když se brány úřadu konečně otevřou, protože ty úřední hodiny jsou podle mě nastaveny tak, aby si každý důkladně rozmyslel, jestli je tam vůbec chce jít vysírat, a já se chtě nechtě prodírám těmi chodbami přeplněnými lidmi čekajícími na své číslo, aby tam mohli pro blbej štempl podsouvat pod skleněnou přepážkou do nataženejch pařátů dychtivých ouředníčků voňavé šustivé papírky, ne, že bych někomu tu lásku a všechno kolem nepřál, nebo snad záviděl, jen si říkám, jestli by třeba nebylo fajn, kdyby se na ouřadech nechodilo prcat na hajzly pro kriply mimo úřední hodiny.

No a příště si můžeme dát třeba nějakou o Český Poště.

Jóóó, ještě abych nezapomněl, prej se to tady teď tak nějak nosí... Takže sepsáno 24. 7. 2025 v 9:35 v Nemocnici Na Homolce během zákroku kolonoskopie prováděném MUDr. Mojmírem Prcalem, který toho rána posnídal kávu a trochu teplé žemle a než se mi začal vrtat v prdeli, projel dvěma prsty, ukazováčkem a prostředníčkem, kundu asistující sestry Bc. Lucie Povolné, která v práci nenosí kalhotky, protože to má takhle pan primář rád.