Prohrávání

Tohle se mi stalo víckrát. Jsme uprostřed hry já najednou nevím, jestli to je ono. Ona nade mnou stojí, krásná a mocná. V kůži, kozačkách, jak jsem si ji vysnil, a čeká na mou reakci. Jenomže já jsem se právě odpojil a nemám se čeho chytit. Setkání až doteď probíhalo podle dohody. Uvítání. Mazlení kozaček. Facky. Kopání do vajec. V jednu chvíli jsem si to i užíval a zdálo se mi, že i Ona v tom nachází něco pro sebe zajímavého. Pak se to stalo. Nějaké zaváhání. Něco mimo mé očekávání. A teď se nemám o co opřít a vůbec se mi nechce pokračovat. Vidím sebe klečícího na podlaze, s pár červenými pruhy od biče na zadku, s obojkem na krku. Nad sebou ženskou postavu, o které najednou nevím, proč zrovna ona. Teď mi dochází, že něco řekla. Něco ponižujícího, něco o naší situaci. A mně v tu chvíli bliklo, že takhle to přeci není. Já nejsem nula, já nejsem hadr na podlahu. Že to od ní prostě neberu.

Umím se přesvědčovat a nějakou dobu tomu i věřit. Umím se přesvědčit, že tohle je přesně to, co hledám. Namalovat si na svou vnitřní zeď svou interpretaci reality a vzhlížet k ní. Podívej, to je přesně to, co sis přál, nehledej nic jiného. Jenomže tahle neustálá transformace, zatloukání zjevných nesoulasů a známek, že je to jinak, mě stojí spoustu energie, která v jednu chvíli dojde a já jsem potopený v bazénu plného vody, která mi přestala vonět a která mě přestala hladit, v bazénu, ze kterého chci ven. A mísí se ve mně pocity zklamání, selhání a zmaru. Nechci zahodit všechnu tu snahu, ty chvíle, které přeci jen byly krásné. Nechci si přiznat, že mě zase doběhl můj sklon přikrčit se za volantem, podřadit, sešlápnout plyn k podlaze a vyletět bez rozmyslu směrem, který sice sliboval splnění některých mých přání, ale cesta i cíl se evidentně nalézala v krajině, která se od mého snu lišila v zásadních parametrech.

Uvidím její fotku. Je oblečená v něčem, co ne vzrušuje. Kůže. Kožich. Fascinuje mě a toužím pp ni. Představuji si, jak před ní klečím. Jak mám její tvář v těsné blízkosti své. Jak se mi dívá chladně do očí. A rukou v kožené rukavici drtí můj pytlík. Ledovým hlasem mi něco říká a já hořím. Představuju si tu bolest, kterou mi způsobí. Představuju si její radost z toho, jak se s tou bolestí peru. Představuju si, jak jí v tý okamžiky bezezbytku patřím. Jak chci udělat a vydržet všechno pro ten pocit, že je na mě hrdá, že je se mnou spokojená. Prostě si vybuduju v hlavě krásný zámek a sním o tom, že ji tam potkám. Ji koho? Kdo je ona? Někdo, koho jsem upovídal sladkými řečmi, oblékl do své představy a postavil do scény, ve které se třeba ani necítí dobře.

A teď jsem se rozhodl, že tohle už dělat nebudu. Nebudu si lakovat realitu. Umlčovat svého vnitřního kritiks a hlídače.

Hlavní nesoulad se mi děje většinou v tom nejdůležitějším. Ignoruji zpravidla jako první znaménka, že mi bude dělat potíže udržet se v roli, která mi přísluší. Že budu dlouhodobě a bezvýhradně cítit úctu, důvěru a loajalitu ke své Paní. To musí být základní kámen, skála a pevný bod. Když bude tohle stát na mém rozhodnutí, že to tak je, nebo spíš přání, aby to tak bylo, bude celá stavba vratká a křehká a v jednu chvíli se rozsype, protože já už ji neudrzím pohromadě.

Vím naprosto přesně, co mě k téhle idealizaci vede. Zahlédnu nějaký velmi silný motiv, který mi zakryje všechno ostatní. Já se na něj soustředím a zbytek obrazu domaluju podle své fantazie. A máme tu masturbační fantazii na hony vzdálenou realitě. Namaluji si Ji jinou, než je ve skutečnosti. Sebe přesvědčuji o pravdivosti svého obrazu a Ji se podvědomě snažím manipulovat, aby do mého obrazu zapadla.

Vystupuju z role, začnu vyjednávat, ladit situaci. Žádat změnu. Jenže tohle znamená, že něco hrajeme, místo abychom to žili.

Aha, tak jsem chtěl napsat stručný výstižný článek a dopadlo to jako vždycky. Okecáváním.

Prostě musím vidět a cítit její sebevědomí, jistotu a samozřejmost. A druhak převahu. Neodiskutovatelnou převahu. A tu si ostré prostě nesmím přimýšlet a utvrzovat se v ní, ta musí přicházet z venku. Sama se mi musí drát ven myšlenka, že tohle mě nenapadlo, že teď jsem se vlastně dobral toho, co Ona tvrdila dávno a mlčky přešla můj tehdejší nesouhlas, že na tohle potřebuju znát její názor, že v něčem se bez ní nevyznám, že na tohle sám nestačím, že je pro mě důležité vědět, co si o tom myslí. Že s ní rád prohrávám.