Míša

(Chlapi proti chlapům)

Dobrý den, jsem Jaromír z toho seriálu o chlapech. Ve skutečnosti se tak nejmenuji, ale snad budu jarní zjevem a mírný charakterem. A potřeboval bych znát jiný názor, na jeden můj takovej nápad. Totiž, abych Vám vše vysvětlil...

Nikam nikdy moc nespěchám jo, a jak se tak poslední dobou plácám a dívám na ostatní chlapy v mém věku. Tak jsou už samá manželka, děti nebo alimenty a jiné starosti s bejvalkou. Prostě mají všeho až nad hlavu.
No a já furt nic, že jo. Stárnu si, že jo. Sem tam teda něco krátkýho, dvě předchozí pětiletky mi asi zatim stačily. Ale i tak žádný potomstvo a teď ještě pár let bez trvalýho vztahu, kdy už o mně dávno každej ví. Jako i v zaměstnání o mně říkají, že si v práci i po práci jen válim šunky a nejen to. Považují mě už za takovou tu blondýnu z té písničky, co má jen mouchu v kapučínu, jak její kočka má zas rýmu a že jí došly bonbóny a nejspíš každej chce moje problémy? No poslední dobou, mě do ženy/přítelkyně tlačí i mé blízké okolí. A tyhle nátlaky se již stávají až vlezle běžnou narážkou, snad pro lepší náladu. A jelikož už mám čistou hlavu, tak vyloženě neříkám, že by ostatní neměli pravdu. Jenže to je zase jinej a na vysvětlování, velice dlouhej příběh. A ten bych klidně ponechal stranou.

Protože teď urgentně řeším ty chlapy ve šroubárně! Začali totiž hřešit na můj stav v soukromí a z nenápadného podsouvání horší práce za mými zády, se stalo již zcela votravné a do očí bijící citové vydírání. Jako abych měl s nima slitování a dobrovolně si vzal fachu vod rána, až třeba do pěti, šesti, vosmi, deseti a to už je vlastně večer. Takže jako dobrý, že jo, vyhovim jednou, dvakrát, třikrát. Jenže voni neustále votravujou, brečí, fňukaj, vzdychaj, funí, jak vykroucený chlapský děvky a jako mě už to fakt nebaví poslouchat!

No a tak mě právě napadlo, když jsem se brodil minulostí při jízdě Prahou, že proč bych já pořád neměl mít dítě?! A vlastně když si vzpomenu, tak ho klidně můžu mít hned a už odrostlý! V podstatě každým dnem mi může někdo zavolat s tím naléhavým sdělením. Může to být v okamžiku kamaráde a je to tady! Probírám lidi z hlavy a najednou se vidim sedící a vysmátej s hlavou mezi nohama v porodním sále, jak posílám fotku rovnou do šroubárny.

„No co čumíte vy kreténi, prostě mám Míšu vole no. Ne fakt, dneska fakt nemůžu hele a navíc mám teď hlídání. Takže výhledově to s časem taky nevidim dobře.“

Bože to byla taková paráda, kdybych ji... (Moment, holka nebo kluk? Hm spíš kluk, holku by chtěl každej debil vidět, dokola vočumovat nový fotky, pravda, jest tak. Takže určitě kluka a nejlíp pořádně vošklivýho, přesně... „Hele nemám víc fotek, je vyloženě nefotogenickej kámo! Když já dal fotku na face, tak se známí ptali, jako jestli nechovám vopici bez povolení? Víš, proto se nechlubim...“ Jj, něco takovýho, jen slušnějšího a míň nadsazenýho. Bože to byla taková paráda, držet ho prvně v rukách. Můj chlapeček, můj syn! Můj Míša!
Potichu se v autě dusim hambáčem a hlavou mi pořád kolují všechny ty možné situace. Až kurva jednou, jednou chlapům přiznám barvu. Prostě mám Míšu a zkrátka časy se změnily hoši! To víte kluci, taky už nemám tolik času jak dřív, však vy sami víte, nakonec co si budeme povídat. Hele čus, pospíchám!

Já se teda zatím nepochlubil a co teda myslíte vy?
Mám, nemám, nebo mám?