Kdo nehledá, najde

Sobotní maličký koutek filozofie.

Tak jsem zase procházel profily amatérek a jedna v něm měla hned jako první větu: „Díky, někoho jsem našla.“ Aha, tak už našla. A o kousíček dál: „Vážně zatím nic a nikoho NEHLEDÁM.“ Wait a minute... Co je tohle za umění – nehledat a najít? Mnozí hledají a nenacházejí. A tady dáma nehledá – a to ještě s vykřičníkem – a najde...

Začínám to chápat. Před pár dny jsem si tu pojmenoval inzerát slovy „Kdo hledá, hledá,“ protože mám pocit, že tady člověk čím dál tím beznadějněji u toho hledání zůstává. Takže dovolte mi představit nové lidové moudro: Kdo hledá, hledá. A kdo nehledá, najde.

Za pár let, až si nějaký pan Arnošt, penzionovaný výpravčí, který rád chodí na houby a luští křížovky, zvolí v AZ-kvízu políčko „K“, tak se ho tam možná zeptají na toto zlidovělé rčení.

Tak, a teď ať členové spolku Sisyfos nečtou dál. Ti z vás, kdo čtou nějakou takovou duchovní literaturu, knihy o osobním rozvoji nebo jak se tomu říká – ať už jde o díla jistého šestkrát rozvedeného autora, nebo i jiných spisovatelů – jste možná narazili na tezi, že člověku se v životě zhmotňují myšlenky. Mám-li tedy myšlenku, že hledám, pak prožívám to, že hledám... Nějak by to sedělo.

Ode dneška nehledám! Šach mat!

A co vy? S jakým mindsetem jste našli?