Vztahy jako disciplína

Stalo se mi, že mi tu jeden souputník připomněl moji amatérskou prehistorii, kdy jsem si ještě připadala mladá, neodolatelná, nesmrtelná. Kdy jsem brala rozvod jako takové malé zakopnutí, které jsem si ve své hlavě překládala jako odraz od gymnastického můstku, který mě elegantní kombinací prvků, jejichž názvy ani neznám, natož abych je uměla vyslovit, přenese přes kozu životních nástrah a já přistanu v náruči nového, tak akorát ošoupaného muže s jiskrou oku, chrupem vlastním a inteligencí nezanedbatelnou.

Dlužno říct, že se to v nějaké podobě naplnilo, ale bohužel i s tím hořkým koncem v podobě rozchodu, při kterém už mě ten odrazový můstek jenom tak lehce zhoupnul, a s rozchodem dalším (zatím posledním), kdy už jsem zůstala ležet zabořená v silné kůži letité, řádně propocené smradlavé žíněnky.

Je to jednoduchý říct. Prostě vstaň a zkus to znovu. Soustřeď se. Rozběh, odraz, zabalit, rozbalit a doskok, pět, šest, sedm osm. Bolí Tě všechno, přemýšlíš o tom, že trenér je kretén, svaly protestují a sebeúcta jde s každým dalším pokusem tam, kde slunce nesvítí.

Zajímalo by mě, jak to vnímají ostatní, jestli se s každým dalším životním držkopádem snižuje naše ochota absolvovat další pokus, nebo jestli to má někdo naopak, že je každý rozchod trochu jednodušší než ten předchozí?

Osobně na sobě cítím, že jsem, co se vztahové gymnastiky týče, v předčasném důchodu a při každé změně počasí cítím všechny předchozí zlomeniny a vylomeniny. S postupujícím časem mi ubývá kapacita jak na seznamování, tak ochota absolvovat riziko dalšího zranění, čím dál míň mám důvod se s někým bavit nebo dokonce chuť pustit si někoho kůži na kůži. Jako bych to s každým dalším neúspěchem (ať už vztahovým nebo seznamovacím) vnímala čím dál hůř, jako by radost z intimity a vzájemné blízkosti byla vykoupena čím dál vyšší cenou. Jako by další odraz bolel víc a víc, přestože výkon stabilně klesá.

Hrozně ráda bych v sobě našla sílu znovu obléknout dres a znovu sebrat odvahu a vůli skočit a nechat fyzikální zákony dělat svoji práci místo toho, abych pořád připosraně seděla na lavičce a střídavě fandila a záviděla ostatním, kteří mají dres pořád na sobě a nevypadli ze hry.