Jak jsem si přiznal, že jsem..

Už jako malý jsem při hrách na policajty a zloděje, vždy chtěl stát proti straně zákona. Ne proto, že bych byl takový rebel, ale protože každý chycený zloděj byl přivázán švihadlem k prolézačkám. Tehdy mi ani zdaleka nepřišlo podezřelé, že jsem utíkal pomalu, nebo že jsem se ani nesnažil bránit. Jen mi v tom švihadle bylo lépe.

Tohle je má nejstarší vzpomínka, kterou mám. Následovalo svazování se v pokoji. Ruk, nohou,.. nejednou mě rodiče načapali a jedenkrát i s taškou přes hlavu. Ano, to uznávám, že bylo za hranou, ale tehda jsem to tak cítil. Pořád jsem to ale nedokázal pojmenovat.

Ten zlom přišel, když jsem v běžném časopise našel rozhovor s dominou. Časopis jsem si ukryl v pokoji a několikrát jsem se k němu vracel. Stála tam sebevědomě v černém oblečení a pózovala fotografovi. Dočetl jsem se tam o různých praktikách, ale v hlavě mi zůstala jen ta o nucené masturbaci.

Oni existují i jiní lidé, kteří mají rádi to stejné?

V dospívání jsem trávil spoustu času na online chatech, kde jsem si vyměnil, troufnu si říct, miliony písmenek o tomto tématu. Zažil jsem jakési “online lekce”, které ale sloužily jen k uspokojení druhé strany. Tak to mám vlastně ale rád!

Pořád jsem však žil jen ve své hlavě. Až v dospělosti na terapiích, jsem se dozvěděl o původu tohoto chování, z čeho pramení a že jsem submisivní.

Správný chlap má být přece dominantní!

Slyšíme všude kolem nás. A proto bylo pro mě tak těžké, si dovolit být submisivní. Dnes už vím, kdo jsem, co mám rád a jsem na to pyšný.