Miluj!

Všichni to víme, ale často na to zapomínáme, život není generálka, žádná repríza, žádné druhé dějství, každé ráno je dar, ale zároveň se s ním táhne stín nejistoty, který den bude ten náš poslední, který nádech bude finální. Tato myšlenka by nás neměla paralyzovat strachem, ale naopak by nás měla probudit k životu, cítit hlouběji a žít intenzivněji. Představ si, že tvé tělo je chrám, který bude zítra uzavřen, jak bys využil dnešek, pravděpodobně bys nechal ležet stranou ty nekonečné seznamy úkolů, ty banální spory, to věčné odkládání radosti. Místo toho bychom se měli zaměřit na to, co skutečně má cenu, intenzivní prožitek přítomnosti, vnímej to hmatatelné, nejen sluneční paprsky na kůži, ale i ten hmat dlaně, která tě láskyplně sevře, vychutnej si ten dotek, neodkládej polibky, které bys chtěl dát, neodkládej to teplo a hlad po spojení, které tě drží při životě, žij bez studu. Pokud máme jen omezený počet nocí, proč bychom měli spát s prázdnou náručí nebo s myšlenkami, které zůstaly nevyslovené? Pokud by dnešek byla tvá poslední kapitola, měla by to být ta nejlepší, nejodvážnější a nejvíce naplňující, poslední noc může být ta nejžhavější. Nejde jen o velké činy, jde o ty tiché, intimní momenty, o ty, kdy se vaše těla spojí a prožíváte něco tak ryzího, že na chvíli zapomenete na celý svět, jde o ten pocit, kdy se probouzíš vedle milované osoby a víš, že jsi neztrácel čas. Největší tragédií není smrt samotná, ale život prožitý napůl, ten, kde jsi zatajil dech, ztlumil touhu a nechal krásu za zdí studu. Dnešek je ten den, kdy máš dovoleno být zranitelný, milovat bez zábran a cítit se celou svou bytostí, možná, že ten poslední polibek bude ten nejdelší, nejhlubší a nejuvědomělejší, možná, že ta poslední noc by měla být tou, kdy jsi se oddal s vášní, jako by neexistovalo zítra. Nenech zítřek, ať ti ukradne dnešek, dovol si cítit ten život v sobě, ve všech jeho smyslných a nádherných formách, vstaň, dýchej, dotýkej se, miluj, teď!