Cesta neúspěchů

Jaký je vlastně úděl života? Přemýšlíte nad tím někdo? Kromě takových těch klišé tvořených sociálním podvědomím, jako je vychovat rodinu nebo po sobě zanechat něco jiného.

Co třeba smířit se s tím, že si sami kurvíme život vlastními chybami a brát to jako součást naší cesty? Pak lze nerušeně pokračovat napříč budováním své osobnosti a úspěchy, ve kterých zaniknou naše chyby nebo alespoň nebudou na první zdání tak viditelné. Některé chyby můžou být nevratné, některé napravíme omluvou.

Podstatné je, že takový člověk pak chápe i chyby ostatních a přenechá škodolibost neúspěšným. Člověka totiž netvoří to, kolik chyb udělal, ale kolik má úspěchů. Stejně tak je to zejména ve vztahu se ženou. Žena vám nikdy neřekne přesně, co chce. Musíte na to přijít a to bez chyb prostě nejde. Dnešní společnost však raději nic nedělá, jen aby se náhodou neztrapnila. Takže se snaží přeskakovat cestu a rychle se dostat k cíli. Taky mám to nutkání, kdykoliv to jde, nebudu lhát.

Času je prostě zatraceně málo a plánovat si cesty s dokonalou přesností zvládne málokdo, jestli vůbec někdo. Po třicítce jsem si ale začal užívat i cestu, nehledě na to, kolik má odboček a kolik mi život naservíruje bludišť, než se dostanu k cíli. Ale pokud si umanu například, že chci najít nikdy neukojenou milenku a být ten první, komu řekne „už dost!“, tak ta cesta rozhodně nezačíná na seznamce, ale v sebereflexi a následném seberozvoji. Mám pevné pánevní dno? Dokážu oddálit orgasmus? Oblékám se slušně, nesmrdím? Mám nějaké zájmy, o kterých jí budu na rande povídat? Dokážu jí složit roztomilý kompliment a nechovat se jako její poslušný pejsek? Na to vše se musím zeptat a prvně se ztrapnit, než vyjdu jako alfamilenec.

Ta cesta může trvat třeba půl roku, ale taky čtvrt století. Co myslíte, že ocení vaše vnoučata víc, že jste na něčem vytrvale pracovali dlouhých 25 let nebo 5 měsíců? Moje cesta nikdy nekončí. A jaká je ta vaše cesta?