Mizející růže

„Čus“. „Ahoj“. „Zdar“. „Fotka“? „Máš místo“? „Co hledáš“? „Dojdeš“? „Dojdeš hned“? „Míry“? …a mnoho dalších jedno až tříslovných „oslovení“, která dostávám, ať už v této podobě, či s roztodivnými gramatickými či stylistickými chybami. Často přitom v druhém sledu, kdy sám odepíšu také třeba „Ahoj“, mi zpátky přijde znovu „Zdar“, „Čus“, „Ahoj“. Jako by dotyčný mezitím úplně zapomněl, že mě už oslovil — kolikrát sotva pár minut zpět. Není se tedy čemu divit, že občas vracím stejnou mincí: „Čus“. „Ahoj“. „Zdar“. Někteří se asi urazí a už nenapíšou, jiní možná pochopí, že jejich „balicí tríčky“ tady nezaberou, a taky se už neozvou. Ani s jedním scénářem nemám problém. Přeci jen — ať si o tom myslí kdokoliv cokoliv — mám úplně jiné představy o tom, jak se nechat svést k prvnímu setkání a případně skončit někomu v posteli. Zkratkovitost v mém případě, a myslím, že nejsem jediný, prostě nefunguje.

Problém možná tkví i v tom, že spousta lidí ani nečte profily. Nesledují, co tam kdo má, protože soudí podle sebe: „já tam nic nemám, tak co by tam měl on“. Asi. Kdyby četli, zjistili by, že místo zkratkovitosti je u mě nutná naopak trpělivost. Dost trpělivosti. Nejsem květinka, která si nechá do svých útrob proniknout každou zrovna kolem prolétající včelku, co asi shodou náhod na mě i promluví. Hledám někoho na trvalejší vztah. A pokládat jeho základy stylem: „Nastavíš teď? Máš kde?“ opravdu nebude nejspíš dobrý start. Trvalejší i když nezávazný, přesto přátelský vztah založený zejména na sexu, ten se musí sakra pečlivě budovat, si myslím.

Jinými slovy, trpělivost jako by zde byla sprostým slovem. A výrazná trpělivost pak v podstatě vulgarita, která tady nemá už vůbec místo. Kolikrát přemýšlím, zda taková zkratkovitá komunikace vůbec někoho z nich dovedla ke zdárnému cíli. Co si navíc myslet o lidech, kteří se ptají na to, co je jasně popsáno v profilu? Ještě lépe, když se i přes doporučení, ať si přečtou informace na profilu, stejně zeptají třeba: „Kolik ti je“?... Nevím, možná to na někoho zapůsobí, mě to rozhodně neoslní. Určitě nepadnu, jak se možná domnívají, na kolena a neotevřu pusu v němém úžasu a v očekávání naplnění mých i jejich představ. Hledám rozhodně víc. I když opravdu hodně dlouho. Tak dlouho až se někomu může zdát, že kolem toho dělám moc cavyků, obecně toho nadělám apod. No, ale co? Buď tě to osloví a začněme postupně něco „budovat“, nebo běž raději dál, pokud se na to necítíš, nebo naopak cítíš šanci „rychlé kořisti“. Přitom právě trpělivost je rozhodně jedním z klíčů k tomu, co většina těch, kteří mi píšou, chtějí.

Není tedy, musím přiznat, ovšem jediným. Jiným je zajisté i samotná komunikace. Je velmi vzrušující, když je z ní hned patrné, že dotyčný je skutečně dominantně založený. Ví, co dělá. Ví, jak na to. Už od prvních zpráv si prostřednictvím textů pomalu ale jistě získává můj respekt, buduje svou i mou pozici, líčí tenata, do kterých se pomalu ale jistě chytám. V podstatě dává sebevědomě najevo, že otázka již nestojí, jestli chci nebo nechci, zda se bojím, nebo nebojím přijít na první setkání, ale kdy to bude. A svým způsobem komunikace dokáže zařídit, že se to tak opravdu stane.

Bohužel ani taková konstelace hvězd, kdy to už už vypadá nadějně — jak jsem tu měl možnost několikrát poznat — nezaručí úspěch. V takových případech by to dokonce asi chtělo již i menší psychologický rozbor, protože smysl snažení některých, se kterými jsem si psal, mi opravdu uniká. Třeba namátkou: během několikatýdenní konverzace se protějšku zničehonic úplně změní několikrát vzhled, a to tak okatě, že je jasné, že posílá fotky někoho úplně jiného, nejspíš získané od dalších místních členů. Jindy se věk stejné osoby pohybuje v rozmezí dvaceti let — jednou 35, podruhé 55. Jenom si říkám, jak bych se asi divil, kdyby dotyčný dokázal své lži ukočírovat a došlo na setkání. I když bůhví, zda by na něj došlo. Další „odhodlaný lovec“ mě pro změnu vlastně loví doteď, protože se tu objeví jednou za měsíc s tak velmi oduševnělými zprávami, že opět nevím, co si o tom myslet. Možná snad to, že třeba za deset let to klapne. Ale určitě ne se mnou, ačkoliv sám jsem fakt dost trpělivý. A pak je tu ještě skupina těch, kteří po několika týdnech psaní zničehonic zmizí a už se tu vůbec neobjeví. Také zajímavý fenomén.

Takže ano, na jednu stranu tu vládne extrém v podobě zkratkovitosti, na druhé straně může někomu připadat můj postoj také extrémní. Ale je vlastně se v mém případě čemu divit? Po všech těch zkušenostech, které určitě nemám jen já…

Tak „Čus“. „Ahoj“. „Zdar“.