Když si dovolíš chtít

Existují fantazie, které nejsou divoké ani zakázané.
Jen nejsou určené k tomu, aby se o nich mluvilo nahlas.

Nevznikají proto, že bys něco postrádala.
Spíš proto, že někde hluboko víš, že je v tobě víc, než kolik obvykle ukazuješ.

Možná se objeví v klidných chvílích.
Když nejde o vzrušení, ale o představu.
O pocit, že bys nemusela vysvětlovat, proč něco chceš.
Ani se ptát, jestli je to správné.

Jsou to fantazie, kde není spěch.
Kde nejde o to, co se stane, ale jaký máš pocit, když si představíš, že bys nemusela být opatrná.

Že by tě někdo vnímal dřív, než by tě chtěl.
A že by tvoje chtění nebylo bráno jako slabost, ale jako součást tebe.

Mám pocit, že právě tyhle fantazie si ženy nechávají nejčastěji pro sebe.
Ne proto, že by byly nepatřičné.
Ale proto, že jsou osobní. A křehké.
A člověk je nechce svěřit někomu, kdo by je hned chtěl použít.

Možná si někdy říkáš, že jsou „jen v hlavě“.
Ale i tam mají váhu.
Protože ovlivňují, jak se díváš. Jak mlčíš. Jak dlouho zůstaneš v určité blízkosti.

Nezajímá mě, jaké přesně jsou.
Spíš to, jestli jim dovolíš existovat ... aspoň sama pro sebe.
A jestli máš někdy chuť je vyslovit jen tak… bez vysvětlování, bez tlaku, bez očekávání reakce.

Pokud ano, klidně napiš.
Nemusí to být příběh.
Nemusí to být odvážné.
Stačí náznak myšlenky, která se ti občas vrací.

Některé fantazie totiž nepotřebují být naplněné.
Stačí, když jsou slyšené.