Většina slušňáků si získává přízeň žen kvůli postranním úmyslům
FILADELFIE (Famous) – O slušňácích, hodných chlapcích, milých mužích a neškodných kamarádech žen se soudí, že nemají žádné postranní úmysly. Jenže pokud to nejsou gayové, je přátelství bez úmyslů téměř vyloučeno. Ženy s nimi často kamarádí proto, že se od nich nebojí žádných sexuálně motivovaných útoků. Dotyční jsou většinou neschopní v konkurenci hezounů, svalovců a jinak sexuálně přitažlivých mužů. Jejich motivem být hodňousek a slušňák je čiré sobectví. Snaží se ve většině případů vetřít do přízně ženy a získat si ji jinak. Dokazuje to rozsáhlý výzkum profesora psychologie z Pensylvánie.
Profesor Scott Kaufman se prý přátelstvím mezi muži a ženami dlouhodobě zabývá a popsal „syndrom slušňáka“, jímž označuje muže, které ženy považují za neškodné kamarády mimo jakoukoli možnost navázat s ním sexuální poměr. Jenže. Motivem slušňáctví nejsou vyšší duchovní principy, ale čiré sobectví. Tedy ve většině případů. Ačkoli existují výjimky, většina těchto „kamarádů“ pouze dlouhodobě snáší sexuální ignoraci ženy a doufá, že se dotyčná jednou nechá zlomit.
„Spousta milých mužů, kteří si stěžují na to, že jsou v přátelské zóně, vlastně moc milá a slušná není. Mají pocit, že mají na ty ženy právo, jsou to narcisové v rouše slušňáka. Říkají si, no, dobře, jsem s ní kamarád, proč ale se mnou nespí? A to není zrovna nejslušnější a nejhezčí přemýšlení,“ vysvětluje profesor Kaufman z University of Pennsylvania.
„Spousta velmi plachých mužů s nulovým sebevědomím se jednoduše smíří s přátelstvím ženy, než by vyjádřila skutečné touhy a city. Většina z nich neříká nic a prostě čeká, až k tomu dojde,“ dodává profesor Kaufman v rozhovoru pro deník The Mail.
Většině mužů, kteří mají postranní úmysly, doporučuje, aby své city vyjádřili napřímo. Hrát si na slušňáka a kamaráda se nevyplácí, neupřímnost vždy vyjde najevo a žena se pak cítí zrazená a o to víc dotyčného odmítne.
Kaufmanův kolega doktor Robert Glover tvrdí, že slušňáci se často chovají altruisticky jen proto, aby se jim to vracelo. „Říkají si, pokud naplním potřeby druhých lidí, bez toho aniž o to musejí žádat, tak oni zase naplní ty moje, bez toho aniž o to musím požádat já,“ míní. Jenže zklamou tím sami sebe. Většinou jejich potřeby nikdo nenaplní.
