Nová ředitelka

Já, Honza a Jakub jsme se znali odmalička. Všichni jsme byly stejně staří, bydleli v jedné ulici, prošli spolu školkou, základkou, a nakonec jsme se všichni dostali na stejnou střední školu. Široko, daleko se vědělo, že jakmile byl nějaký průšvih, minimálně jeden z nás byl u toho, nebo věděl, co se na místě stalo. Jako učení nám šlo a získali jsme i pár vyznamenání, ale vždycky jsme přišli s nějakým naprosto nevinným fórkem a najednou, z ničeho nic, se to samo všechno zvrhlo úplně jiným směrem, než jsme očekávali. Akorát jednou teda všechno dopadlo úplně jinak, než by kohokoliv z nás napadlo. Byly jsme ve čtvrťáku, díky chození na brigády jsme si mohli zaplatit řidičák a koupit do našeho gangu plechové přibližovadlo. Blížila se maturita, tak ve škole už bylo spíš leháro a příprava na maturitní otázky, když k nám do školy nastoupila nová ředitelka. Hnedka na první pohled jsme si říkali, že se měla původně narodit jako chlap a někdo si to na poslední chvíli rozmyslel. To snad jinak nebylo možný. My jsme teda byli docela čahouni a ve třídě rozhodně nejvyšší, ale ona nás ještě o hlavu převyšovala.

Popsal bych jí asi takhle: ženská tak 50 let, snad dva metry vysoká a sto kilo živé váhy. Pod nosem jasně patrný malý knír, krátké vlasy. Ruce silné jako stehna, protože v mládí prý dělala atletiku, hlavně vrh koulí, kladivem a snad i házela oštěpem. Navíc se jmenovala Irena Mraketavská, takže netrvalo dlouho a celá škola jí neřekla jinak než „Raketa“, protože vždycky dokázala z ničeho vletět do třídy a udělat rozruch, jako by tam dopadla skutečná bomba. Učila češtinu, angličtinu a nebylo výjimkou, že si někoho vytáhla ze třídy a seřvala ho na chodbě za chybějící úkol atp. Ale tenkrát to vzala opravdu z gruntu. Měli jsme v pátek odpoledku, dvě hodiny tělocvik. Hodina skončila, všichni jsme rychle vběhli do sprchy a měli radost z nastávajícího víkendu a řešili jsme, co podnikneme. Já a Honza jsme akorát vyběhli ze sprchy do šatny, když se tam rozletěli dveře, takovým způsobem, jak to uměla jenom Raketa. Vběhla dovnitř a zakřičela: „Nováček, Dlouhý a Mikuláš! Kde jsou?“. Jak jsem uslyšel naše jména, mi bylo jasný, že tohle nebude příjemná návštěva. Došla ke skřínkám, kde jsme se převlékali a rychle si očima přebrala všechny přítomné. Uviděla mě s Honzou na konci uličky a probodávala nás pohledem. Honza měl už aspoň trenky, ale já se akorát utíral ručníkem, tak jsem si ho stihnul akorát rychle smotat mezi nohy, abych se zakryl. Namířila na nás prstem a rázným hlasem spustila: „Ha, Nováček a Dlouhý. Vy dva se ani nehněte! Kde je Mikuláš?“. „Kuba je ještě ve sprše“, odpověděl jsem. Raketa se otočila a jako vichřice vletěla do sprchy bez ohledu na to, že se tam právě sprchovalo aspoň dvacet kluků a ode dveří křičela Kubovo jméno. Jak zašla za roh, rychle jsem si natáhnul aspoň trenky a s Honzou jsme na sebe překvapeně koukali, nechápajíc o co jde.

Raketa vyšla rázným krokem ze sprchy a táhla za sebou nahého Jakuba, kterému v ruce vlál ručník, který si ještě ani nestačil přetáhnout přes sebe. „Vy tři okamžitě za mnou!“, poručila Raketa takovým stylem, že nám došlo, že veškerý odpor je marný. Vyrazila vpřed chodbou, za dupotu a funění, jako by před námi šla celá rota vojáků. Prošli jsme až na druhý konec školy do učebny fyziky, kterou nám asi před rokem komplet nově vybavili, včetně lavic, pokusných zařízení a tabule, která šla rozšířit přes celou stěnu a promítat na ní film. Vtáhla nás do učebny, postavila nás před zavřenou tabuli a ptala se: „Může mi to některý z vás tří vysvětlit?“. Všichni jsme na ní nechápavě koukali, akorát Kuba s Honzou se nějak ošívali. Já jsem to nevydržel a zeptal se: „A co vysvětlit“. „Tak ty nevíš jo?“, vrátila mi nazpět Raketa a rozevřela tabuli dokořán, čímž odkryla obrázek, kde na každém kraji byla jedna značně obdařená dívka s nakresleným kosočtvercem mezi nohama a uprostřed tabule obrázek, jak se tyto dívky oddávají hrátkám v poloze šedesát devět. Obrázek byl zcela nejspíš nakreslený hadrem ušpiněným od másla, takže mastnota bránila jak psaní, tak i po smazání tabule zůstával zcela jasně patrný. Tenhle fór jsme dělali už někdy na základce, ale tentokrát jsme v tom byli nevinně, teda aspoň jsem si to myslel, než se Honza uchechtnul, což Raketě neuteklo. „Takže kterej z Vás má v tomhle prsty?“, zeptala se, přičemž sáhla po ukazovátku a máchla s ním výhrůžně ve vzduchu. Na to konto Kuba kápnul božskou, že je to jeho a Honzovo dílo. „A co Nováček?“, ptala se a koukala mým směrem. „Já o tom nic nevím“, odpověděl jsem a kluci souhlasně přikyvovali. Raketa spustila: „Takže ty švihej do šatny a s váma si to vyřídím“, načež mě chytla pod rukou, vyhodila z učebny tak, že jsem měl co dělat, abych zabrzdil před protější zdí, zabouchla dveře a zamkla.

Ještě jsem chvilku poslouchal za dveřmi, jak klukům nadává, a v duchu jsem si říkal, co to ty volové vymysleli, když mají měsíc a něco do matury. Udělal jsem asi pět kroků od dveří, když řvaní ustalo a pak jsem uslyšel divný, ale povědomí zvuk. Pak znovu a ještě jednou. Vrátil jsem se opatrně ke dveřím, zatímco mi docházelo, o co se jedná. Nakouknul jsem klíčovou dírkou do místnosti a opravdu. Kubovo ručník ležel na zemi, on ležel nahý na katedře a Raketa ho švihala přes obnažený zadek ukazovátkem. On se snažil vykrucovat, ale Raketa si ho zase vždycky přitáhla a fláknula mu další. Jenom co jsem viděl, jich schytal aspoň třicet. Pak ho postavila, chytila pod paždí a rukou mu na holou ještě přidávala k dobru s takovou várkou nadávek, jakou bych čekal od tlupy opilých dlaždičů. Vždycky se napřáhla a plácla ho tak silně, že udělal půl krok dopředu. Jako já jsem vždycky byl pro každou srandu, kolikráte hodně na hraně, ale tentokráte jsem byl zatraceně rád, že se mi povedlo téhle exekuci vyhnout. Bylo vidět, že má co dělat, aby nezačal brečet a taky měl zadek rudej snad až do půlky stehen plus několik velice patrných dopadů od ukazovátka. Když byla s Kubou hotová, postavila ho, stále ještě nahého, před tabuli a ukázala na Honzu.

Honza opatrně přistupoval, ale ona byla prostě žena činu a na nic nečekala. Drapla ho za ruku a plácla s ním přes katedru, až se o kousek posunula k oknu. Stáhla mu trenky až k zemi, rukou na zádech mu trup přitlačila k pracovní desce a už dostával ukazovátkem jednu ránu za druhou. Pár vteřin po dopadu se začínala na kůži jasně objevovat červená linka kopírující dopadovou plochu ukazovátka. Bylo úplně jasné, že ho mlátí, jak jí ruka padne, protože měl linky přes obě půlky křížem krážem. Už měl na zadku nakreslené docela slušné bludiště, když odhodila ukazovátko na stůl, opřela se zadkem o katedru a jedním rychlým chvatem si Honzu přehodila přes koleno, jako by to byla malá loutka na provázku. Zhluboka se nadechnul, zatáhnul půlky a už schytával jednu ránu za druhou. A teda že raketa měla ruku skoro přes půl jeho zadku. Postupně tak jeho celý zadek dovybavila na stejně červenou, jako byly linky od ukazovátka. A to rozhodně nebylo obvyklých pět a dvacet, ale minimálně dvakrát tolik. A k tomu jak jim nadávala, tak že by jeden čekal, že je snad utluče. Když skončila s výpraskem, postavila Honzu vedle Jakuba. Pak si sedla za katedru, sáhla do šuplíku, vytáhnula několik hadrů a hodila s ním po nich. Oba tam stáli nazí, ruce spojené mezi nohama, aby si zachovali aspoň zbytek důstojnosti, když už dostali výprask jako malý spratci. „Nehnete se odtud, dokud ta tabule nebude zase naprosto čistá!“, zavelela Raketa. Honza se sehnul, a chtěl si sebrat a natáhnout aspoň trenky, ale byl ihned okřiknut: „Po čem to šmatláš!“.

Honza překvapen odpověděl: „Chtěl jsem si vzít jenom trenky“, a Jakub vedle něj sledoval dění. „A na co?“, zavrčela Raketa. Honza se narovnal a opatrně povídá: „Přeci tu nebudu stát nahej“. „Tak to teda budeš!“, spustila Raketa jako by to zaznělo z ampliónu a třísknula při tom ukazovátkem do stolu, až vyštípla kousek dřeva. „Když ses nestyděl tady dělat bordel, tak se nemáš co stydět, když ho uklízíš!“, neoblomnou logikou ho uzemnila Raketa a ještě dodala: „A koukejte sebou hodit, ve čtyři zamykám, a jestli to nebude vyčištěný, tak tady budete takhle pokračovat v pondělí a já sem naženu celou školu se dívat!“. Podíval jsem se na hodinky a bylo tři čtvrtě na čtyři. Kluci se taky podívali na hodiny, pak na sebe a bylo z jejich výrazů patrné, že se smířili se svým osudem. Oba vzali do ruky hadr a každý z jedné strany tabule začali mastnou malůvku omývat. Byla to důkladná práce a z počátku se jim vůbec nedařilo, ale jak už byla tabule promáčená, začal obrázek mizet. Po celou dobu je přitom Raketa probodávala pohledem s ukazovátkem v ruce. Když už byla většina špíny pryč, kouknul jsem na hodinky a bylo za dvě minuty čtyři hodiny. Raketa vstala a já se lekl, že odchází a přistihne mě za dveřma. Rychle jsem vzal nohy na ramena a pelášil do šatny vzít si svoje věci a počkat na kluky. Dorazili asi za deset minut vedeni ředitelkou se slovy: „Máte dvě minuty, pak vás tady zamykám“, v tom mě uviděla v šatně. „Co tady ještě děláš Nováčku?“, spustila na mě. „Čekal jsem na kluky“, odpověděl jsem a doufal, že to taky neschytám. „Tak jsi slyšel, dvě minuty a budete všichni venku!“, oznámila Raketa. Kluci si rychle posbírali věci a pelášili jsme k hlavním dveřím, kde už stála a čekala na nás.

Po cestě domů jsem řídil a kluci vyprávěli, co se stalo a já se jim přiznal, že jsem zůstal za dveřmi a všechno viděl. Ještě jednou jsem se jich v autě ptal, co je to proboha napadlo za kravinu a bylo vidět, že už zadek přestával bolet a oba dva se tomu tlemili. Sami ale přiznali, že zase za tohle jim to nestálo, a kdyby to věděli, radši se na takovou klukovinu vybodnou. Ještě do pondělí měli na zadku patrné linky po ukazovátku, ale už se nám ty zbylé dny podařilo doklepat a maturita je za námi. Na druhou stranu ale litujeme po nás nastupující studenty, protože Raketa se s tím teda nemaže a co nám roky procházelo, už asi dalším stejně hladce procházet nebude a mnoho dalších nejspíše čeká intimní seznámení s ukazovátkem.

Bowlller