Adam a les (Fantasy povídka, část 5)

V celém městě Eliel se vznešení elfové připravovali na Oslavu noci, jednoho ze dvou dnů v roce, kdy byly oba z měsíce v úplňku. Svit obou oběžnic zvyšoval elfům jejich magickou moc a dnešní noc bude z tohoto pohledu výjimečná. Oslavy započnou se západem slunce, kdy každý z elfů bude, za všeobecného veselí, hudby a tance bavit své blízké a přátele různými zajímavými iluzemi a kouzly, která se v posledním roce naučil. Později v noci se oslavy stanou intimnějšími a osobnějšími, kdy elfové vyhledají domácnost, jinou než svou vlastní, kde se budou oddávat rozkoším až do brzkých ranních hodin. Přestože je mezi elfy typické partnery postupem desetiletí měnit a někdy do svých hrátek přizvat i přítele a známé, dnešní noci je dovoleno všechno s jakýmkoli obyvatelem města. Stačí jen zaklepat na dveře označené specifickým znakem a přinést drobný dar. Vše, co se této noci stane, je ráno zapomenuto. Tato tradice měla svůj smysl v dobách, kdy početí dítěte bylo téměř nemožné pro páry, které spolu byli z lásky a vybrali si spolu žít. Aby se kolům osudu lehce pomohlo, právě tato noc zvyšovala pravděpodobnost na úspěšné početí. Děti elfů jsou považovány za děti všech a zvláštní postavení vzhledem k dítěti má pouze matka. Přestože je tato tradice již bezvýznamná, v některých městech ve světě elfů je stále ze zvyku udržována.
Nyní jsou elfové jako rasa neplodní, odsouzeni k pomalé záhubě díky nehodám a zřídkakdy nemocem. Zhruba před čtyřiceti lety, těsně poté, co skrze trhlinu v realitě pronikli do světa první běsi se mocná a pyšná společnost elfů zhroutila. Jejich delikátní magie iluzí a mysli nebyla schopná obstát střet s primární a chaotickou magií běsů. Obranné strategie velkých měst byly naprosto neúčinné a bezpočet elfů během krátkého konfliktu zemřel a další prchli ze vznešených a krásných měst do divočiny. Z některých se stali lesní elfové, kteří žijí v souladu s přírodou a jsou téměř nevystopovatelní. Jiní svou podstatu odevzdali jednomu ze základních živlů nebo starším entitám obývajícím tento svět ve snaze nalézt jinou magii pro boj s běsy. A někteří hlad běsů přijali za svůj a stali se z nich vyslanci chaosu. Vše napovídalo tomu, že elfové svůj boj o přežití prohrají. A podle některých ho prohráli. Z trhliny v předivu reality vystoupila v královském paláci největšího města elfů, posledního místa odporu, postava s lidskými rysy v černé kápi. Elfové věděli, že svět lidí je tomu jejich nejblíže, tedy že je nejlehčí prostor mezi světy překročit, ale nevěděli, že existují lidé, kteří stále disponují tak mocnou magií. Muž se představil jako Knihovník. „Ve starých textech jsem nalezl rituál, o který jsem se ve své bláhovosti a zvídavosti pokusil.“, pověděl zaskočeným a vyčkávajícím vládcům přeživších elfů jejich vlastním jazykem. „Překročil jsem bariéru naší reality a stanul před samotnou Smrtí, která mě sem poslala s nabídkou.“ Knihovník pomalu došel k nejbližšímu křeslu a unaveně se posadil. Přestože byl na lidské standardy poměrně mladý, jeho oči byly smutné a bez života a naháněly hrůzu i těm nejmocnějším z elfských vládců. Knihovník všechny vládce přejel pohledem a pokračoval: „Bohyně Smrt s nelibostí hledí na váš svět, kde nemá téměř žádnou moc. Proto ji překvapilo, kolik elfů se v posledních týdnech dostává do její říše. Smrt je trpělivá a rychlé změny jí nepřidávají na náladě. Vyslala mě tedy, abych Vám nabídl obchod. Vyhnání běsů za vaši nesmrtelnost. Nechám vám čas na rozmyšlenou“, řekl Knihovník, pomalu vstal, a odešel se usadit na okraj prostranství. Po chvíli elfové, bez jiného přijatelného východiska, souhlasili a Knihovník zavřel oči a běsi byli z celého světa pryč. Nikdo z elfů nic nepocítil, a i po čtyřiceti letech nikdo z nich viditelně nezestárl. Knihovník také nezestárl a většinu svého času věnuje studiu magických textů na okraji města Eliel, kde vzhlíží k hoře, na níž sídlí Paní nebes. Tato elfská vládkyně, která svou podstatu zasvětila vzduchu a větru se Knihovníka ujala a zhruba jednou za týden ho na okraji města pod horou navštěvuje. Postupem času se díky jejímu úsilí Knihovník opět začal usmívat a elfové, kteří za ním chodí pro radu, ho občas vídají, jak se nevěnuje textům, ale s úsměvem vzhlíží směrem k hoře. To je ale jiný příběh.
Filia šla ke Knihovníkovi s opatrným očekáváním. Chtěla od něj poradit, jako i mnozí jiní v předvečer Oslavy noci. Uvítal ji u svého stolu na zahradě chatrče, kterou si postavil, aby mu nepršelo na knihy. Jeho rady vždy byly lidské. Spontánní. Tolik odlišné od běžného chování elfů. Přestože Filii bylo už 40 let, stejně se k ní všichni kromě Knihovníka chovali jako k dítěti. Byla totiž poslední dítě, které se kdy elfům narodilo a které se kdy narodí. Bohyně Smrt si svou platbu vybrala jinak, než elfové očekávali. Pro Filii bylo nevýhodou, že se snad všichni elfové beze slov shodli, že bude navždy dítě. Ale ona měla své potřeby. Už jí nebaví si to dělat sama. Z úcty k Paní zatím na Knihovníka nic nezkusila, ale jestli to takhle půjde dál a v každém domě se značkou jí jako každý rok s úctou odmítnou, tak toho zvláštního člověka zítra ojede bez ohledu na to, jaké by to mělo pro něj a pro ni následky.
Byla si vědoma, jakou má postavu a že i Knihovník, který trpělivě čeká na svou Paní, občas neodolá a podívá se jí na prsa nebo na zadek, když myslí, že se nedívá. Několikrát měla pocit, že je z jejího kontaktu vzrušený, hlavně když mu koukala přes rameno, jak si čte, a svými prsy se mu opřela zezadu o krk. Před pár dny se dokonce v jeho přítomnosti udělala. Pomáhala mu hledat nějaké svitky ve velké městské knihovně a vzala si to nejvyzývavější oblečení, co mohla. Její velká prsa se jí do kožešinové halenky téměř nevešla, krátká volná sukně končila těsně pod zadečkem a spodní prádlo si nevzala vůbec. Dobře věděla, že kdykoli se ohne, tak prostor pro fantazii není žádný a dnes byla obzvlášť nešikovná a neustále jí něco padalo tak, aby měl Knihovník dobrý výhled. Jednou si už myslela že to vážně přehnala, když si v rohu místnosti nabrala svíčky, vylezla na stůl, u kterého si Knihovník četl, že vymění teprve napůl dohořelé svíce v lustru nad stolem. V tu chvíli si řekla, že je asi fakt tupý a nedochází mu to. Aby dosáhla na lustr a měla lepší stabilitu, tak si jednu nohu dala Knihovníkovi na rameno. To ho konečně přinutilo vzhlédnout a jeho pomalý, téměř neslyšný a dlouhý nádech jí opravdu vzrušil. Periferně vnímala, že už pohled zpět ke svitkům neobrátil a to, že se jí dívá mezi nohy jí vzrušovalo jako téměř nic předtím. Měla problém se soustředit na výměnu svíček a cítila, jak vlhne. Celou dobu, co tak byla, si představovala, jak si ji přitáhne k sobě, stáhne si kalhoty a posadí si ji na klín. Při těch představách jí noha sklouzla a nekontrolovaně a hrozně neohrabaně se mu do klína sesunula sama a při tom, jak se tomu snažila zabránit, rozházela svitky všude kolem. Knihovník ji chytil kolem pasu a zeptal se jí, jestli si neublížila. Filia jen zavrtěla hlavou a zadečkem se přitiskla víc k jeho klínu, kde cítila, jak je z ní tvrdý. Když to udělala, Knihovník sice lehce vzdechl, ale hned si ji posadil na jednu nohu tak, aby už to, že mu stojí, necítila. Filia se mu podívala do očí a viděla v nich rošťáckou radost, ale také to, že se plně kontroluje. Pohladil ji po tváří, usmál se a řekl: „Paní je na několik týdnů pryč. Až se vrátí, promluvím s ní. Třeba s ní příště můžeme strávit nějaký čas oba, do té doby ale zkus vydržet“. Její zklamání a smutek byly asi velmi zřejmé. Knihovník chvíli zaváhal, ale pak si ji posadil zpátky na klín a vzal ji za ruku. Vyhrnul ji sukni a položil Filii její vlastní ruku mezi nohy. Okamžitě se začala rukou dráždit a tlumeně vzdychat. Knihovník ji něžně políbil zezadu na krk a rukama ji přejížděl po bocích a prsou. Filia začala vzdychat víc a téměř jí udělalo, jak na zadečku přes jeho kalhoty cítila, jak mu v něm občas cuká. Ještě chvíli ji hladil a když už Filia skoro byla, vzdal ji pevně za prsa a stisknul je oběma rukama. To ji udělalo a hlasitě vykřikla. Byla dole úplně celá mokrá a dýchala přerývavě. Knihovník vstal, posadil ji na židli ke stolu, kde předtím seděl a dal ji dlouhý a něžný polibek na čelo. Pak se na ni usmál a odešel. Filia tam seděla asi ještě půl hodiny, neschopná se pohnout, ani uklidit všude rozházené svitky. Ještě teď, když šla za Knihovníkem pro radu před Oslavou noci se neubránila vzpomínkám, jak tvrdý z ní byl.