Ach, lásko?

Stojíš ve svitu luny ,na terase lemované okrasnými románskými sloupy, z jejichž vršků se dolů plazí břečťan. Bílá barva sloupů se marně snaží soupeřit s tvoji alabastrovou pletí. Světlo novu se odráží od tvých bílých šatů ,a propůjčuje ti auru, jakou mají svatí na kostelních vitrážích. Noční vánek ti něžně laská tvou labutí šíji a rozverně si pohrává s kadeřemi barvy ryzího zlata. Zaslechneš mě a otáčíš mým směrem svou andělskou tvář.
Pod tvým pohledem mi měknou kolena a z tvé krásy bolí u srdce. Na terasu vede pět schodů, ale cítím se , jako bych zdolával celé pohoří. Na posledním schodu pokleknu, srdce bušíc tak ,že hrozí každou chvíli puknutím. Dopadám na jedno koleno a skloním hlavu.
" Jsem zde má paní ,ty jediný paprsku v moři temnoty ,majáku pro mou flotilu v bouři ,jediná radosti v moři strasti."
Slyším jak se ke mně otáčíš a tvá panensky bílá róba zašustí o mramorové dlaždice.
"Ty ,jejíž krása zastiňuje i samotné slunce, a ušlechtilost nejslavnější královské rody, které já nejsem hoden pohlédnout ani na špičku boty, jsi mě poctila nekonečnou poctou a povolala jsi mou bezvýznamnou maličkost do záře tvé vyjímečnosti."
Tvé kroky se pomalu blíží.
"Bohyně ctnosti, nevinnosti a milosrdenství jak můžu tobě posloužit? Co může tak dokonalá bytost jako ty potřebovat od prostého muže jako já, však věř ,že již teď je tvé přání splněno i kdybych si měl vytrhnout své nehodné srdce a položit ti jej k nohám..."
A pak jsi stála u mne a tvá noha dopadla na mé rameno. Překvapeně jsem vzhlédl. Prudce jsi trhla róbou a její lem mě udeřil do tváře. Obličej mi skropily kapičky teplé tekutiny. Dřív než jsem stačil odvrátit zrak, spatřil jsem zdroj té vlhkosti , prýštící z otevřených stavidel tvého ušlechtilého lůna.
"Poslouchej," zavelela jsi podrážděně "co, kdybys už sakra konečně sklapnul a vylízal mi prcnu!"