Dvě profese slečny Vandy

Dveře se rozrazily a do kanceláře vlétla Vanda. „Ahoj. Doufám, že mě nikdo nesháněl,“ vyhrkla na svou kolegyni, která právě pozvedla hlavu, aby viděla, kdo se to k ní tak přiřítil.
„No kde seš? – Sháněl tě Lukáš, máš bejt na tý schůzi.“
„Sakra!“ plácla se přes čelo Vanda. „Já na to úplně zapomněla. – Kolik je?“
„Skoro půl desátý,“ odpověděla kolegyně a ukázala na nástěnné hodiny, kde si Vanda mohla tento údaj přečíst sama.
„A začlo to ve čtvrt, snad nebude tak zle,“ uklidňovala se Vanda a svlékla si kabát. Pověsila ho na věšák, vytáhla z kabelky zrcátko a zkontrolovala svůj obličej. „Zase jsem špatně spala,“ prohodila jen tak mimochodem. „Poslední dobou mám se spaním problémy.“
„Je toho na tebe moc,“ řekla kolegyně.
„Asi jo, ale nemůžu si pomoct. – Tak já letim na tu poradu. Je to v zasedačce, co?“ Ani nečekala na odpověď a vylétla ze dveří ven, stejně rychle jako předtím dovnitř. Pospíchala na schůzi, jejíž začátek už stejně prošvihla. To zase bude řečí!
Zastavila se před zasedačkou. Bez jakéhokoli rozmýšlení rázně zaklepala a na vyzvání vstoupila. Schůze už začala. Jak by také ne, všichni už tu byli. V čele stolu seděl šéf odboru Roman. Vrhl na příchozí nevraživý pohled a zeptal se jí, co ji zdrželo tentokrát.
„Já se strašně omlouvám, ale…“
„Omluvy si nechte od cesty,“ zarazil ji Roman. „Já chci vědět, jaký je důvod tohohle pozdního příchodu. – A neříkejte mi, že jste se tak dlouho strojila a malovala, vypadáte dneska příšerně…“
„Nemohla jsem v noci spát, usnula jsem až k ránu a zaspala jsem a musela jsem odvést děti do školky. Promiňte mi to.“
Roman cosi zabručel a pokračoval v přerušeném tématu. Vanda si sedla vedle Lukáše, kolegy z vedlejší kanceláře. „Co se řeší?“ zeptala se ho.
„Zas ten novej software. Vyskytly se v něm problémy s adresama klientů, protože je tam vobchoďáci špatně píšou…“
„Prosím o klid,“ napomenul Lukáše šéf a pokračoval ve výkladu o problémech nového programu. A nemluvil jen o něm. Zmínil také chystanou reorganizaci celého svého odboru, kterou vedení včera odsouhlasilo. Bude se týkat přerozdělení kompetencí, a přeřazení některých zaměstnanců z jednoho oddělení na druhé. Na závěr představil novou zástupkyni vedoucího úvěrového oddělení Pavlu. Tuto skutečnost přijali přítomní celkem vlažně, jen Lukáš se tvářil nelibě, protože doufal, že bude tahle pozice nabídnuta jemu. Je z celého kolektivu služebně nejstarší a nejzkušenější, tak by měl také nejdříve povýšit. Ale zmýlil se ve svých propočtech.
„Děkuji vám za pozornost a můžete se rozejít na svá pracoviště,“ končil schůzi Roman. Všichni se zvedli a měli se k odchodu. „Slečno Vando, na slovíčko,“ zadržel šéf Vandu. Počkal si, až všichni odejdou a pak začal: „Tyhle vaše pozdní příchody jsou už na pováženou. Stejně tak i některé neohlášené odchody. Vaše jediné štěstí je, že všechnu práci děláte dobře a stíháte ji.“
„Jsem si toho vědoma, pane řediteli,“ přiznala, „ale jsem sama na dvě děti. Potřebuju je vodit do školky, vyzvedávat je, nakupovat a tak…“
„Já to chápu, ale co je moc, to je moc. Jste nevyspalá, chodíte pozdě, utíkáte dřív. Pak se nedivte, že nedostáváte prémie.“
„Nemůžu si pomoct,“ pokrčila rameny.
„Berte tohle jako varování. Vaše chování není dobrým příkladem pro ostatní. Když budeme někomu něco tolerovat a jinému ne, tak tím akorát vytvoříme v týmu napětí. Jinými slovy - jestli se nepolepšíte, budeme to muset řešit jinak.“ Poslední věta byla pronesena s určitou nadsázkou a zlehčujícím úsměvem, nicméně si Vanda uvědomila, co pro ni znamená. Pokud bude ve svých pozdních příchodech pokračovat, může dostat výpověď. Slíbila tedy, že se polepší a odešla za svou prací. Co měla jiného dělat?
Sedla si ke stolu a pustila se do třídění úvěrových smluv. Už jich tu má pěkný stoh, musí si pospíšit, aby za dnešek všechno stihla. Dostala nůž na krk, tak se musí snažit. Zabrala se do své práce a ztratila pojem o čase.
Vyrušil ji až příchod Lukáše, s nímž byla dohodnuta, že půjdou společně na oběd. „To už je tolik?“ podivila se a zabrousila pohledem na hodiny.
„Ty seš hrozná workoholička,“ zasmál se Lukáš.
„Která ale chodí soustavně pozdě a pak jí nic jinýho nezbývá,“ dodala a zvedla se ze židle. Vzala ze stolu mobil a vyšla s Lukášem z kanceláře. Společně zamířili do podnikové jídelny.
„Chápu, že to máš těžký,“ pravil Lukáš. „A pak, že jsou ženský slabý! Bejt sám a starat se o dvě děti, to by chlap nezvládl.“
„To asi ne. Když vás, chlapi, tak pozoruju… - Co si dáš k obědu?“
Lukáš si podíval na jídelní lístek vyvěšený na dveřích jídelny. „Jak tak na to koukám, tak asi ten vepřovej plátek. – Co ty?
„Špagety. – Jasná volba.“
Vstoupili do jídelny, vyzvedli si u výdeje oběd a posadili se k nejbližšímu volnému stolu. „Tak dobrou chuť.“
„Dneska se jim to docela povedlo,“ usmála se Vanda. Lukáš přikývl. „Co říkáš na novou zástupkyni?“ zeptala se opatrně. „Všimla jsem si, že z ní nejseš nadšenej.“
„Jsem pěkně nasranej,“ přiznal. „Měl jsem se stát zástupcem já, ne Pavla. Nemá dostatek zkušeností, je nepříjemná a afektovaná. – Nu, zřejmě má jiný přednosti.“
„Ale no tak…“ napomenula ho Vanda.
„Vždyť je to pravda. Takováhle dělá rychlou kariéru přes postel. – No uznej, že to není spravedlivý.“
„Není, ale co se dá dělat. Ona se její neschopnost brzo projeví a půjde od válu.“
„Na vyšší post,“ dodal sarkasticky Lukáš. „Na našem oddělení je jen jedinej člověk, kterýmu bych to místo přál, a to seš ty.“
„Zač ty lichotky?“
„Jsi opravdu nejschopnější a taky…“
„Nedisciplinovaná,“ dodala za něj. „Já nepovýším, ani kdybych se stavěla na hlavu.“
„To je právě to. Já mám měsíčně dvacet hodin přesčasů, a stejně to nic neznamená.“
„Jsme zřejmě největší zoufalci v celý spořitelně,“ usmála se.
„To jo,“ přitakal. „Nechám se snad přeřadit do spisovny a budu tam v papučích přecházet mezi regálama a čekat, jestli někdo náhodou nebude něco chtít.“
„A já tam skončím s tebou. Bude nám tam spolu dobře.“
„Seš ještě moc mladá na to, abys rezignovala.“
„Já už rezignovala před lety. – studovala jsem vejšku, plánovala si kariéru, a co mi z toho zbylo? Otěhotněla jsem, přítel se na mě vyprd, a bylo po studiích i kariéře. Nikdy není nic tak, jak si plánujem.“
Lukáš si povzdechl. Plně souhlasil s Vandou. „Měl jsem dostat v restituci desítky hektarů pozemků, les a dva rybníky. Ale hovno z toho.“
„My zoufalci, bysme měli držet pohromadě.“
„Vono se to jednou zlomí, uvidíš. Za dvacet let taj budem šéfovat a budem se po podřízenejch vozit stejně, jako se dneska vozí šéfové po nás.“
„Jen aby.“
„Určitě.“
Zvolna dojedli, vstali, odnesli nádobí na odkládací pult u kuchyně a vraceli se do svých kanceláří.
„Tak ať ti to rychle utíká,“ popřál jí.
„Tobě taky,“ odvětila. „Ahoj.“
„Měj se dobře. – A zejtra zase ve stejnou dobu.“
„Jasně.“

Noc ovládla město a poslední zbytky dne zmizely kdesi za horizontem. Vanda vyšla z domu. Přes rameno si nesla malou sportovní tašku a mířila k tramvajové zastávce. Měla dost naspěch, opět si příliš nerozuměla s časem. Zůstala v práci o necelou půlhodinu déle, vše dodělala, pak běžela na menší nákup, vyzvednout děti ze školky, udělala večeři, všichni se najedli, ona umyla nádobí, po večerníčku dala děti spát a vyrazila ven. Na děti dohlédne sousedka, ostatně to tak už dlouho dělá.
Tramvaj ujela Vandě před těsně nosem. Když člověk pospíchá, tak se vždycky všecko kazí. Podle jízdního řádu jede další až za sedm minut. Nezbývá než počkat.
Samozřejmě, že tramvaj přijela za delší dobu než zadaných sedm minut. Vanda do ní nastoupila a jela asi dvanáct nebo třináct stanic. Celá ta cesta se jí zdála jako věčnost, pořád se koukala na hodinky a propočítávala, kolik bude, až dorazí na místo.
Konečně vystoupila, rychle proběhla krátkou ulicí, sešla po schodech a zastavila se u prvního domu pod nimi. Vytáhla z tašky klíče a odemkla si. Vyjela výtahem do čtvrtého patra a zamířila k poslednímu bytu na konci chodby. Zasunula klíč do zámku, chtěla odemknout dveře, ale kdosi jí otevřel zevnitř.
„Ahoj, právě jsem na odchodu, trošku jsem to dneska protáhla,“ řekla mladá slečna, která Vandu pustila dovnitř. Měla už na sobě kabát a obouvala se.
„V pohodě,“ uklidnila ji Vanda a zabouchla za sebou dveře. „Já zase nestíhám.“
„To já mám konečně zas na dva dny pokoj,“ pravila slečna a obouvala si boty.
„Copak, nějaká těžká šichta?“ zajímala se Vanda.
Dívka přikývla: „Dneska to stálo za to. Hned ráno přišel ňákej takovej obejda, pobyl asi tři čtvrtě hodiny a vypad. Potom tu byl Franc – toho přece znáš, ptal se po tobě. Vodpoledne přišli dva chlapi, každej se zdržel tak hoďku a šel. Nakonec tu byl Marek, kvůli němu jsem trochu přetáhla. Jeho stará prej stávkuje, tak si chtěl pořádně užít.“
„Tos měla teda pěknej fofr,“ uznala Vanda, zouvajíce si boty.
„Hm,“ zabručela cosi kolegyně. „A co ty?“
„Já mám mít teď na dvě hodiny ňákýho joudu, a pak přijdou takový dva mládenci – už tu jednou byli a jsou docela v pohodě.“
„Takže taky netroškaříš – hned dva nejednou,“ podivila se slečna a měla se k odchodu. „Přeju ti teda hodně štěstí a měj se.“
„Ahoj,“ odvětila Vanda a zavřela za odcházející dveře. Zůstala v bytě sama. Zvedla svou tašku a vstoupila do obývací místnosti. Jí vévodilo obrovské letiště, zabírající velkou část plochy pokoje. Vedle něj stála menší zásuvková komoda. Na opačné straně pokoje byla ve výklenku celkem obyčejná kuchyňská linka a před ní jídelní stůl se třemi židlemi. Jednoduché zařízení místnosti doplňovalo křeslo postavené u okna.
Vanda postavila tašku na stůl a začala vybalovat. Vytáhla stoh froté ručníků různých barev, položila je na židli a vyndala plastovou krabici s nějakou buchtou. Otevřela ji, aby zkontrolovala, jestli se obsah příliš nerozbil, a zase ji zavřela. Nakonec vytáhla cosi zabaleného v igelitovém sáčku a kosmetickou taštičku. Obě věci položila na ručníky, a spolu s nimi odnesla do koupelny. Nechala je na pračce a vrátila se do předsíně. Svlékla si kalhoty i blůzku, uložila je do vestavěné skříně, vytáhla z ní župan, oblékla si ho a přistoupila k zrcadlu. Sundala si z očí brýle a opláchla si obličej. Pak vytáhla líčidla a pustila se do umělecké činnosti na svém obličeji. Řasenka, tužka na obočí, pudřenka, rtěnka – jedna rekvizita střídala druhou a z nezajímavé úřednice se pomalu stávala pohledná žena. Nakonec si ještě rozpustila vlasy a byla se svým zevnějškem úplně spokojená. Šminky putovaly zpátky do taštičky. Vanda se chopila igelitového pytlíku a vytáhla z něj nové spodní prádlo – korzet a podvazky vínové barvy s tenkými černými proužky. Dala za svůj tenhle pracovní oděv šestnáct stovek, ale věří, že se investice vyplatí.
Netrvalo dlouho a změna byla dokonána. Jestliže předtím dovnitř vstoupila nevzhledná úřednice spořitelny Vanda, teď vyšla ven luxusní společnice Louisa. Postavila se před velké zrcadlo a prohlížela si svou perfektní postavu v novém prádle. Spokojeně se usmála. Byla se svým vzhledem naprosto spokojená. Korzet jí vytvaroval ladné křivky, takže nějaký ten gram tuku navíc se úplně ztratil.
Vanda – teď už bych asi měl říci Louisa – se vrátila do reality. Své obyčejné prádlo hodila do skříně, uložila tam i sportovní tašku. Ještě zaskočila do koupelny, navlékla se do županu, aby nenastydla, a obula si černé lakové lodičky s vysokými podpatky – jedinou věc, společnou pro obě její zaměstnání.
Uvařila si zelený čaj a nakrájela svůj přinesený koláč. Zkontrolovala, zda jsou pro všechny případy připraveny lahve vína a sektu, uklidila svoje osobní věci, projela zásuvky v komodě, jestli je vše na svých místech a nakonec vytáhla drahý parfém, kterým se navoněla. Vždycky, když svou voňavku vzala do ruky, přepadly ji menší výčitky svědomí, že utrácí za tak drahé parfémy, přičemž jinak obrací každou korunu. Uklidňovala se tím, že je to investice do kapitálu, jenž přinese daleko větší peníze, za které bude moci jet s dětmi v létě k moři. Co by také pro ně neudělala! Ostatně kdyby jich nebylo, nebyla by teď v tomhle oděvu a v tomto bytě.
Sedla si na okamžik ke stolu, ale jakmile tak učinila, ozval se z předsíně zvonek. Louisa přiběhla k domácímu telefonu, zvedla sluchátko, zahlásila patro a číslo bytu a stiskla tlačítko pro otevření vchodových dveří. Ještě naposled zkontrolovala v zrcadle svůj vzhled a netrpělivě vyčkávala příchozího. Copak to asi bude za existenci?
Na chodbě vrzly dveře od výtahu a ozvaly se kroky. Zastavily se před inkriminovanými dveřmi. Krátké zazvonění. Louisa stiskla kliku a otevřela dveře. V tu chvíli ustrnula a zůstala nehybně stát, jakoby zkameněla. Vytřeštěně civěla na příchozího a byla mrtvolně bledá.
„D - dobrý ve – večer,“ koktal překvapeně návštěvník.
Louisa – Vanda byla v naprostém šoku, třebaže si takovouhle situaci představovala snad tisíckrát, a pořád doufala, že nikdy nenastane. A teď je tady!
„Ježiš, ta podoba! – Ne – ne – nejste to vy, že ne?“
Vanda zrudla nepopsatelným studem a přikývla: „Jsem, pane řediteli.“
Roman obrátil oči v sloup a nevěděl co říct.
„Pojďte dál, já vám všechno řeknu,“ pozvala ho dál, aby nedělali divadlo na chodbě. Ředitel Roman vstoupil a zavřel za sebou dveře. Zul si boty, kabát pověsil na věšák a vešel do obývacího pokoje. Najednou se z ničeho nic začal smát. Vanda na něj divně pohlédla. „Promiňte, ale mně tahle situace najednou připadá strašně komická,“ vysvětloval a stále se smál.
Vanda neměla k smíchu důvod. To ona bude ta, která poletí ze spořitelny, že ani schody nestihne počítat. „Posaďte se, dáte si kafe, nebo čaj? – Mám výborný jablkový koláč, sama jsem ho pekla. – Já vím, já vím, tím už to nezachráním.“
Ředitel si přál čaj, koláč také neodmítl, ale hlavně se zajímal, jestli by se tu nenašel nějaký alkohol. Tenhle šok se musí něčím zalít.
Vanda vytáhla z kuchyňské linky láhev finské vodky a nalila mu do malé skleničky. Sama se napila z lahve.
„Teda tohle bych od vás nečekal,“ poznamenal, když odložil vyprázdněnou sklenku. „Už mi leccos dochází. Ty vaše pozdní příchody, dřívější odchody…“
„Souvisí to s tím,“ přiznala a položila před ředitele talíř s koláčem. „Víte, že na tom nejsem nejlíp. Zaplatím nájem, poplatky, dětem školku a zbude mi dva a půl tisíce na měsíc. Z toho se přece nedá vyžít. Proto si takhle přivydělávám, jinak bych to finančně neutáhla.“
„Chápu. – Ale že zrovna vy a tady…“
„Nic jiného se nedalo dělat. Hledala jsem nějaké brigády, ale všechny byly mizerně placený a ještě v nevhodnou dobu. Takhle se můžu zařídit aspoň trošku podle sebe…“
„Já fakt nevím, co na to říct,“ kroutil nevěřícně hlavou Roman.
„Je to ode mne hrozné, ale jsem připravena nést následky. Dělám ostudu naší spořitelně.“
„Cože?! – On u nás někdo ví, co po večerech děláte?“
„Ne, jen vy, ale mohlo by se to…“
„Tak nemějte strach. Nikdo se nemusí dozvědět, že jsme se tady sešli. Já o tom nebudu nikomu nic říkat a vy zajisté také ne. Je to v zájmu nás obou.“
„Nejlepší bude, když sama hned zítra dám výpověď. – Po tomhle nemůžu ve spořitelně zůstat.“
„Proč?“ zeptal se Roman.
„Je to strašná ostuda.“
„Ale prosím vás,“ mávl rukou ředitel. „Kdybyste dělala za přepážkou, tak by to bylo něco jiného, ale když sedíte v zázemí… Chápejte, problém by byl, kdyby na vás ve spořitelně narazil nějaký ten váš – řekněme klient.“
„Děkuju,“ zaradovala se Vanda a spadl jí obrovský kámen ze srdce. O své místo tedy nepřijde. „Jsem vám strašně zavázána.“
„Ale kdeže. Stále platí to, co jsem vám řekl už ráno. Choďte včas do práce, z práce a nebudou na vás stížnosti. Do toho, co děláte ve volném čase, nikomu nic není. – Ochutnám tedy ten váš koláč.“
„Vezměte si,“ usmála se. „Zaleju vám ten čaj.“
„Víte, že jste velmi krásná,“ pravil.
„Ale ne.“
„Opravdu. V práci vypadáte hrozně usedle a nudně. – Mimochodem ten koláč je ohromný. Ještě nikdy jsem takhle dobrej koláč nejedl.“
„Vanda se cítila polichocená. „Starý rodinný recept,“ vysvětlila.
„Je vynikající,“ nešetřil chválou Roman a vypadal spokojeně. Záhy však zvážněl a pravil: „Asi bych teď měl vysvětlit já, proč jsem tady.“
„Vy se mi přece vůbec nemusíte zpovídat.“
„Přesto to chci udělat,“ trval na svém. „Objevil jsem vás na internetu. Zaujaly mě hlavně ty fotky, jsou moc pěkný.“
„Nevím, jestli bych se měla chlubit fotkami na erotický seznamce…“
„Splní účel. Třeba zrovna mě přilákaly. – Ale abyste si nemyslela, že jsem ňákej kaňour. Já takovéhle styky nepraktikuju, jenom mám jeden takovej problém…“
Vanda se přisunula k Romanovi a nahodila vlídně soucitný výraz.
„…já prostě poslední dobou nějak nemůžu. – Moje žena by ráda, ale já se tomu vyhýbám. – Chápejte, nějak to nejde. – Tak jsem chtěl zkusit, jestli s jinou by to třeba šlo. Rozumíte?“
„To je poprvé, co vás vidím takhle v rozpacích, pane řediteli,“ usmála se. „Samozřejmě, že vám rozumím, jste na správné adrese.“
„No, asi bych přeci jen neměl obtěžovat…“
„Kdepak, mě neobtěžujete, já jsem tady pro vás. – Vy si teď dáte příjemnou spršku, uvolníte se, smejete ze sebe stres a únavu, já zatím přichystám tu správnou relaxační atmosféru, a až se vrátíte, půjdeme na věc.“
„Když já nevím,“ nemohl se rozhodnout Roman. „Nečekal jsem, že tu narazím na někoho, koho znám. – Trochu mě to děsí.“
„Nemějte strach,“ utěšovala ho. „Řekněte si, že tu není žádná Vanda od vás z firmy, ale Louisa, která vás naprosto nezná. Klidně mi tak říkejte a tykejte mi.“
„Radši zůstanu u zažitých zvyků, Vando.“
„Jak chcete. – Ale tak alou do koupelny, čas letí a vy máte už jen hoďku a půl.“
Roman si povzdechl. Vstal, svlékl si sako, rozvázal kravatu a obojí přehodil přes židli. Při rozepínání košile se odebral do koupelny.
„Ručníky jsou na pračce!“ volala za ním. Dopila svůj čaj, který už byl úplně studený, a umyla hrnek. Poté otevřela na chvíli okno, aby v místnosti vyměnila vzduch. Pustila klidnou relaxační hudbu. Zhasla hlavní světlo a rozsvítila malou lampičku, čímž dosáhla příjemnější atmosféry. Opět zavřela okno a zatáhla závěsy. Svlékla si župan a lehla si vyzývavě na postel. Netrvalo dlouho a přišel Roman. Neměl na sobě nic, jen ručník omotaný kolem pasu. Vanda byla překvapená, jak atletickou má postavu. Dosud jej vídala pouze v obleku.
„Jste okouzlující,“ pochválil Vandu.
„Tak si ke mně lehněte,“ pobídla ho. Roman se nedal dlouho přemlouvat. Lehl si k Vandě na postel, ale první iniciativu nechal na ni. Ta ho hned objala a začala ho hladit po hrudi a po zádech. Brzy přidala i své rty a líbala ho na prsou. Také on se osmělil a chytil ji kolem boků. Přetočil se na záda, ona si lehla na něj. Její prsty opustily hruď a sjížděly přes břicho níž. Zarazily se až o ručník.
„Tak se podíváme na toho stávkujícího,“ pravila, zvedla se a rozvázala ručník, kterým Roman zakrýval své nejintimnější místo. „Pěknej kousek,“ pochválila jeho mužství, třebaže nebylo nijak výjimečné. „Vezmu si ho pěkně do parády,“ usmála se.
„To doufám,“ zasykl a tvářil se spokojeně.
„Nechtěl byste si taky rozbalit nějaký dárek?“ zeptala se.
„Jaký myslíte?“ divil se.
„Dám vám vybrat. Buď nahoře nebo dole
„Myslím, že to vezmu pěkně shora.“
Vanda se ušklíbla a navedla mu ruce na místo, kde se rozepíná korzet. Trvalo poměrně dlouho, než se mu podařilo jej rozepnout. Výsledek ale stál za to. Vyvalila se na něj dvě krásná ňadra, ani moc velká, ani malá, prostě tak akorát. Po počáteční pasivitě se Roman chopil příležitosti. Přitiskl si Vandu k sobě a začal její chloubu zuřivě líbat. Neprotestovala, líbilo se jí to. Chvíli ho nechala, ať se pomazlí, pak jej však jemně odstrčila a tím, že ona má práci jinde. Položil se zpátky na záda, zatímco Vandina ruka sjela zpátky do jeho rozkroku.
„Je to ohromně příjemné,“ pochvaloval si. Jeho problém zmizel jak mávnutím čarovného proutku.
Po deseti minutách bylo hotovo. Oba leželi v těsném objetí přikryti dekou a vášnivě se líbali. Kolem postele se povalovalo její spodní prádlo a ručník.
„No vidíte, pane řediteli, že to šlo,“ konstatovala Vanda.
„Jste úžasná,“ pochválil ji Roman. „Úplně jsem tady zapomněl na všechny starosti a problémy.“
„I na manželku?“ hádala Vanda.
„Bohužel i na ní,“ usmál se Roman.
„To už tak bejvá. – Jaká je vaše paní?“
„Je to skvělá žena, hezká, chytrá, vlídná. Samozřejmě má i negativní stránky, ale já bych ji nikdy za žádnou jinou nevyměnil. Jsme spolu už téměř sedmnáct let a pořád nám to klape. – Tedy poslední dobou mám ten problém…“
„Ale ten už je naštěstí pryč,“ dodala Vanda.
„Doufám.“
„Ale ano, vrátíte se domů a ukážete ženě, jakej jste chlapák. Potřeboval jste trochu vytrhnout z běžného stereotypu. Ten je dobrý možná při každodenní práci ve spořitelně, ale v milostném životě ne. Chce to změnu a experimenty.“
„Moje žena je na experimenty poněkud konzervativní.“
„To je chyba. Změna je totiž život. – Tak jí někdy přiveďte a já už jí ukážu, co a jak.“ Poslední věta byla míněna s humorem, ale Roman si tím moc jist nebyl. Netušil, kam až je Vanda schopná zajít. „Mohl bych si vzít ještě jeden koláč?“ zeptal se.
„Třeba dva,“ usmála se.
Roman nelenil a došel si pro kus koláče. „Měla byste někdy takovou dobrotu přinést do práce, kolegové by si jistě taky rádi dali.“
„Maličkost,“ přisvědčila. „Peču ráda a peču často. Chlapi jsou strašně mlsní a moje koláče jim chutnají.“
„To jo. Ani moje maminka takové nepekla, a to byla výborná kuchařka.“
Vanda se podívala na hodiny. Měla ještě více než půl hodiny času. „Dáme ještě druhé kolo, pane řediteli?“ zeptala se.
„Dáme,“ zahuhlal Roman s plnou pusou. „Jen co to dojím.“
„Tak mě nenechte dlouho čekat,“ řekla a poodhrnula deku, aby mu připomněla, jaké krásy jsou pro něj přichystány.
Roman neodolal. Vrátil nakousnutý koláč zpátky na talíř a vrhl se na Vandu. Zřejmě byla pro něj ještě větším lákadlem.
Prožili spolu další vášnivou chvíli. Pak už následoval návrat do reality. Oba vstali a oblékli se.
„Kolik?“ zeptal se, když si oblékal sako.
„Nic,“ odpověděla. „Jsem vám zavázána, že můžu i nadále zůstat ve spořitelně.“
„Ale nechte toho,“ odsekl. Vytáhl peněženku a z ní bankovku s Masarykem.
„Ne to opravdu nemůžu…“
„Vím, že nejste nejlevnější a váš čas je drahej. Vemte si to.“
„Ale já vám nemám z čeho vrátit.“
„Nechte si to všechno.“
„Hloupej kdo dává, hloupější kdo nebere,“ řekla a přijala peníze.
„To máte za ten váš koláč,“ usmál se a obul si boty.
„Tak dobře. Děkuji vám moc.“
„To já děkuju,“ pravil a měl se k odchodu.
„Na něco jste zapomněl, pane řediteli.“
„Na co? – Všechno mám,“ podivil se.
„Polibek na rozloučenou,“ pravila a přistoupila těsně k němu. Objala ho a vášnivě políbila na rty. „Měla bych vám říci, abyste zase někdy zašel, ale raději vám popřeju hodně štěstí a budu ráda, když vám to v manželství bude klapat i nadále.“
Poděkoval a ještě jednou ji políbil. Hned potom odešel. Vanda osaměla. Zamířila do koupelny, aby se osprchovala a byla připravená na další návštěvu.

Po dva dny se ve spořitelně nic zvláštního nedělo. Vanda chodila do práce včas, odcházela z ní také, kdy měla, Romana ani jednou nepotkala. Třetí den ji však kolegyně hlásila, aby se zastavila za ředitelem odboru. Ve Vandě hrklo. Tak už je to tady, pomyslela si. Rozmyslel si, co jí předtím říkal, změnil svůj názor a teď ji bude chtít vyhodit.
„A co chce?“ zeptala se opatrně.
Kolegyně pokrčila rameny.
Vandě nebylo příliš volno u srdce. „To nevim, co zas po mně chce,“ postěžovala si, třebaže tušila, odkud vítr vane. „Kvůli těm pozdním příchodům mě peskoval před pár dny, zrovna teď jsem se tak snažila…“
„Třeba to nebude tak zlé,“ snažila se ji utěšit kolegyně.
„Kéž by,“ usmála se útrpně Vanda a zamířila přímo k Romanovi. Zastavila se před jeho dveřmi, jako by pozbyla jistotu, že sem má opravu přijít. Zhluboka se nadechla. Srdce ji tlouklo snad dvojnásobnou rychlostí. Zaklepala.
„Dále!“ ozvalo se z kanceláře. Hlas neměl naštvaný tón, naopak zněl spokojeně. Asi Roman neví, kdo přichází.
Vanda vstoupila. Ředitel odboru seděla rozvalen ve svém křesle a tvářil se spokojeně. „Jen pojďte dál,“ lákal ji vlídně, protože si všiml, že se dovnitř příliš nehrne. „Ten výtečný koláč nenesete?“
„Bohužel, pane řediteli. Ještě jsem nepekla. – Ale kvůli tomu jste si mě nezavolal, že?“
„To zajisté ne,“ usmál se. „Jenom jsem vám chtěl ještě jednou poděkovat a pochlubit se, jak jsem dopadl doma.“
Vanda překvapeně civěla na Romana. Spokojeně tu seděl, bavil se s ní familiérním tónem, dokonce se jí chtěl svěřovat. Vůbec nevypadal, že by změnil svůj postoj k ní.
„Moje žena se mnou zažila tak vášnivou noc, že na ni jen tak nezapomene. Dokonce sama chtěla přestat, že už jí to stačilo. – A kdo na tom má největší podíl? – Vy. – Opravdu vám moc děkuju, zase jste ze mě zase udělala chlapa.“
„To vůbec nestojí za řeč,“ bránila se Vanda.
„Ale jo, ale jo,“ nenechal si vymluvit Roman. „Co byste říkala, kdyby takhle Louise zavolal náš generální a chtěl by ji navštívit?“
Vandě spadla čelist. Cože to říkal? Snad špatně slyšela, nebo je to vtip.
Všiml si jejího vyjeveného výrazu a užíval si jej. „Kdyby takhle Louise zavolal náš generální a chtěl ji navštívit?“ zopakoval otázku.
„Nechápu,“ vyrazila ze sebe Vanda.
„Je to celkem prosté,“ zasmál se Roman. „Mám s generálním dobré vztahy, občas takhle chvíli posedíme v baru a prohodíme pár vět o životě. – No, zkrátka včera jsme taky takhle seděli a povídali a skončilo to tak, že si napsal vaše číslo…“
„To je fór?“
„Ne, prostě čekejte, že vám zavolá.“
„To bude ale můj konec…“
„Naopak. – Všechno jsem mu vysvětlil. Není zas takovej pes, jak někteří tvrděj. Umí ocenit schopný lidi. – Třeba zrovna oddělení správy účtů potřebuje nového vedoucího, ve vašem případě vedoucí.“
„Já tomu pomalu začínám rozumět,“ pravila Vanda, ale v hlavě měla naprostý zmatek. Nebyla si ani schopná uvědomit, jestli se má zlobit nebo být spokojená. „Takže já bych se mohla stát vedoucí oddělení správy účtů, pokud bych ovšem coby Louisa udělala dojem na generálního ředitele…“
„Přesně tak.“
„A co po mně budete chtít vy? Nic není přece zadarmo.“
„Já to dělám jen kvůli vám, protože vím, že nejste v lehký situaci…“ V ten okamžik se ozvalo zaklepání na dveře. „Vstupte,“ vyzval ředitel příchozího. Pak se vrátil zpátky k Vandě: „My jsme tedy všechno probrali, můžete se vrátit do své kanceláře.“
Vanda se rozloučila, prošla kolem příchozího úředníka a vyšla na chodbu. Jakmile za sebou zavřela dveře, propukla v hlasitý smích. Celá tahle situace jí najednou připadala neuvěřitelná a absurdní. Mimoděk si vzpomněla na Lukášovu poznámku o tom, že jejich kolegyně Pavla dělá kariéru přes postel. Asi by se milý kolega divil, kdyby se tohle dozvěděl o Vandě. Kdo by přeci tušil, že taková nezajímavá brýlatá úřednice může skrývat podobný, dosud netušený kapitál…


Rovnou se omlouvám za přílišnou délku, ale i přesto odufám, že se povídka líbila.