s ředitelem v kanceláři

„Rychle, schovej se tady pod stůl!“

Tomášovu řediteli bylo třeba přičíst k dobru, že vždy, než ke komukoli vstoupil do bezpečí jeho kanceláře, poctivě zaklepal a počkal na vyzvání. Jak Tomášovi při jednom důvěrném rozhovoru sdělil, byl to důsledek jistých předchozích zážitků. Ačkoliv si Tomáš nemyslel, že by ho kdy mohl přistihnout (tak neopatrný snad nebyl, no, možná trochu občas ano, upřímně), neměl nyní v úmyslu zkoušet hledat nějaké rozumné vysvětlení, proč se právě teď u něj v kanceláři nachází jejich nejnovější stážistka, která se má zodpovídat jiným vedoucím na jiných projektech a s Tomášem by vůbec neměla přicházet do styku.

Naštěstí nijak neprotestujíce, také si dobře vědoma toho, že je jinde, než by měla být, sjela Anita pod stůl jako blesk. Bytelná dřevěná deska na přední straně spolehlivě skryla její přítomnost, takže Tomáš zvoláním „Vstupte“ pozval ředitele dál. Nepozvat ředitele dál, či odmítnout jeho návštěvu, by přece bylo nezdvořilé.

„Tomáši, omlouvám se, že Vás takhle ruším, ale potřebuji s Vámi probrat pár neodkladných záležitostí týkajících se jistého projektu, o kterém teď usilovně přemýšlím. Máte chvilku?“

„Na Vás vždy, pane řediteli.“

„Výborně. Takže, už dlouho uvažuji o tom, že bychom se měli pustit na pole automatizace našich některých postupů. Úspora práce, času a nákladů na lidské síly by nám měla bohatě vynahradit prostředky, které bychom do toho museli vložit.“

To snad není možné, že by dědek přišel s něčím takovým, pomyslel si Tomáš. Úsměv na jeho rtech, který se při vyslechnutí ředitelových slov objevil, však rychle zamrzl.

„Vám se to nezdá jako dobrý nápad, Tomáši?“, vyložil si ředitel mylně důvod Tomášovy reakce.
Tomáš sebou na židli nervózně zavrtěl. Využil tohoto pohybu k tomu, aby se pokusil odstrčit drobnou ručku, která byla příčinou jeho vyděšení, neboť se pokoušela nenápadně rozepnout zip na jeho kalhotách. Neuspěl, ruka byla nekompromisně odsunuta stranou. Alespoň, že pošoupnutí mé židle snad bezpečně skrylo tichý zvuk staženého zipu, pomyslel si Tomáš, zatímco mu záda poléval ledový pot. Vědomí, že nemá žádné spodní prádlo, které by mohlo více zbrzdit útočníkův postup, mu na klidu nepřidalo.

„Ne, ne, pane řediteli. Přijde mi to jako bezvadný nápad. Sám o tom už také nějakou dobu přemýšlím. Důvod, proč jsem s tím za Vámi dosud nepřišel je ten, kvůli kterému mi zamrznul úsměv. A to je odpor, který vůči automatizaci očekávám uvnitř firmy. Včetně Vašich nejbližších.“

Snad to chvění v mém hlase nebylo příliš patrné a ředitel si důvody mého poposedávání vyložil jako trému, se kterou jsem se pokoušel formulovat vhodnou reakci, doufal Tomáš. Zároveň si i trochu blahopřál k tomu, že sestavil takovou smysluplnou a určitě pravdě se blížící konstrukci. I tak skoro nedýchal, v obavách, co bude dál, když jeho chlouba včetně přídavného zásobníku opustila bezpečí pohodlných kalhot a ocitla se v krásně teplých hebkých dlaních. Ředitel naštěstí zjevně neměl důvod k jakýmkoliv podezřívavým myšlenkám. Uchechtnul se.

„Ano, ano. Máš samozřejmě naprostou pravdu. Je nám nejspíš oběma jasné, že především Marcela přijde s plamenným mečem. Můžeme asi důvodně očekávat, že tady bude docela horko.“

To rozhodně, pane řediteli, odvětil si Tomáš v duchu. Mě už začíná být pekelné horko teď. Rozpálená pec, ve které se ocitla hlavička jeho nespolupracujícího přirození, začala rozlévat teplo dál do celého těla. Jakýkoliv pokus duševně umravnit rostoucí erekci se zatím ukazoval jako naprosto marný a jeho nástroj nabýval v Anitiných laskajících ústech enormních rozměrů.

„V každém případě“, pokračoval ředitel nevzrušeně, „takových bojů jsme si už zažili spoustu a myslím, že můžu naprosto svědomitě konstatovat, že většinu jsme jich vyhráli. Představoval bych si to, v hrubých obrysech, asi takto ...“.

Schopnost sledovat tok ředitelových myšlenek Tomáše rychle opouštěla. Snažil se alespoň udržovat oční kontakt a předstírat, že pozorně poslouchá. Jeho myšlenky se však toulaly úplně jinde. Ostuda, vyhazov, ředitelovy přinejmenším rozpaky a ztráta jeho důvěry ... Všechna možná katastrofická vyústění vykreslující se v jeho zamlženém mozku, která by mohlo mít provalení toho, co právě provádí Anitina ústa pod jeho stolem, neměla žádný patrný vliv na pochody jeho těla, které směřovaly k neodvratnému konci.
Usilovné sání, dráždění mechové hlavičky především v její spodní části, kmitání špičatého jazýčku po citlivé pokožce, pevný stisk a drobné ale důsledné pohyby ručkou ... Ředitelův proslov zatím kdesi příjemně plynul na pozadí, jak podmanivá romantická hudba. ...

Tomáš se v momentě ejakulace nedokázal více dívat řediteli do očí. Sevřel oční víčka skoro tak pevně, jak jeho ruce svíraly desku jeho ohromného pracovního stolu a nebyl schopen zadržet drobný hrdelní chrapot, který se mu vydral z úst, zatímco vnímal rytmická stahování Anitina hrdla, kterými v pravidelných intervalech polykala jeho dar.

Po chvíle neuvěřitelného klidu zachytil ředitelům ustaraný tón. „Jsi v pořádku, Tomáši? Není ti něco?“
Tomáš vůbec netušil, kdy a v které části přerušil ředitel svůj proslov. Snad alespoň jeho otázky zachytil správně. Skřehotavým hlasem se pokusil adekvátně zareagovat.

„Moc se omlouvám, pane řediteli .... Necítím se dneska úplně dobře. Žaludek, víte.“

„Ach, ale to jste mi měl říci! A jste taky nějaký bledý a stéká Vám pot z čela. To mi nedělejte, Tomáši. Nemám žádné věci, které by se nedali odložit, pokud je potřeba! Stačilo naznačit a přišel bych později ... Bude lepší, když to dořešíme později, nemyslíte?“

Díkybohu za tyto dary, vyslal Tomáš vzhůru k nebesům. Nahlas se však chytil spásu přinášející myšlenky jako tonoucí se stébla. „Souhlasím, pane řediteli. Mrzí mě to. Myslel jsem, že na tom nejsem tak špatně, tak jsem Vás nechtěl nijak odmítat. Snad brzy zabere prášek, co jsem si vzal, a vrátí se to k normálu. Věřím, že odpoledne už budu úplně v pohodě.“

„Výborně, výborně“, reagoval chudák ředitel v rozpacích již na ústupu. „Dejte se do pořádku a zastavte se pak u mě s vlastními postřehy a nápady a probereme, co a jak. Budu se těšit. Zatím na shledanou.“
Jakmile za ředitelem zapadly dveře, odsunul se Tomáš od stolu a sesunul se na židli níže, aby mohl pohlédnout do pachatelovy nijak provinilé tváře. Anita se spokojeným výrazem, hrda sama na sebe, lehce pumpovala již dokonale očištěnou hadicí, která jí poskytla předkrm před obědem, na který se společně chystali. „Tohle se ti líbilo, co?“, pronesl Tomáš lehce vyčítavě.

„Hmmm, a moc mi chutnalo“, nedala na sobě Anita znát ani náznak provinilosti a místo toho si provokativně oblízla rty.

„Začínáš mít pěkně divoké nápady, které nás můžou dostat do problémů, víš?“, pokusil se Tomáš ještě alespoň trochu zapůsobit mravokárným směrem.

„Učila jsem se od nejlepších. Vždyť to víš přece nejlíp. Třeba tvoje aktivita včera u kopírky mi přišla divočejší.“

Touché, pomyslel si Tomáš. A vypadá to, že tu taky utvářím monstrum.